Medailony

,,Co se týče módy, tak tenkrát mi to ve Vídni přišlo opravdu hrozně inspirativní.

Už jen lidi na ulici. Vždycky jsem vztah k módě měla, ale tam se maximálně projevil.”

Aneta je polovina značky PBG, má kamarádka a inspirativní tvůrce fungujícího byznysu s kvalitním a zajímavým designem. Obou holek si vážím za to, že se stejně jako já zaměřují i na proces výroby produktu, která je naplňuje. Je mi tedy ctí, že si mě holky vybrali jako designérku šperků pro jejich značku, která se už 10 let úspěšně zaměřuje na specifický návrh kožených doplňků. Za vznikem naší kolaborace stála myšlenka, že kabelka patří mezi první módní doplňky stejně jako kostěné šperky. Vizualitu kolekce jsem navíc obohatila o spirituální linku věštění budoucnosti, protože první návrhy vznikaly ještě v časech pandemie. Zkratka PBG se nakonec stala základem pro celý název kolekce Pretty Bloody Good symbolizující hledání odpovědí na otázky týkající se budoucnosti. Alespoň v mých dokonalých představách.

Přečtete si další rozhovor, další medailon o značce, bez které by nevznikla kolekce Pretty Bloody Good.

E.L. Anet, vždy když se spolu vidíme, tak máš na sobě mimo jiné i nějaký šperk od značky Dior, je to šperk po tvojí babičce. Dá se říci, že pracovní aktivity tvé babičky, která se pohybovala v módním průmyslu v 80. a 90. letech, Tě ukotvily ve vztahu k módnímu doplňku?

A.V. I když si to člověk tak brzy určitě neuvědomuje, nějakým způsobem ho to formuje. Takže ano, u nás v rodině jsme měli blízký vztah k módě vždy. Moje prababička navíc byla modistka. Odjakživa nosím ráda výrazné šperky, ale vystačím si v podstatě s pár zděděnými kusy. V tom jsem minimalista. Já jsem se módě dlouho věnovat nechtěla, studovala jsem nejdřív malbu a pak grafiku, ale vždy mě to k ní přes různé odbočky nějak dostalo zpět.

E.L. Loni v březnu jsme se navíc náhodou potkaly v Mnichově u expozice se šperkem. Ve městě totiž zrovna probíhal mezinárodní festival šperku, Schmuck. Myslela jsem, že jsi tam právě kvůli šperkům, ale zrovna jsi se vracela z lyží. Tak mě napadá, jestli je také nějaká obdobná mezinárodní akce v oboru kabelek a doplňků?

A.V. Určitě ano, Tereza byla na veletrhu v Miláně, kde se prezentovaly značky jako třeba Dior, Hermès apod., bylo to zaměřené hlavně na boty a kabelky. Jinak jezdíme do Milána vyloženě za materiály na Lineapelle. Je to obrovská akce, která se koná dvakrát do roka a jezdí tam jak designéři, výrobci tak i „hobíci“, které to zajímá.

E.L. Připomeň prosím, co dělala na začátku Tereza. 

A.V. Ona studovala estetiku na Karlově univerzitě. Tenkrát jako studentky jsme chtěly navrhnout velkou tašku a tímhle produktem jsme začaly. Vyrobily jsme první modely a vyrazily do Francie, kde zrovna Tereza také studovala. Objížděly jsme zajímavou architekturu a na těch místech fotily ty tašky. Pak nám došlo, že nás hodně baví i obchod, něco vyrobíš a pak to musíš umět prodat, vytvořit kampaně, jezdit na akce, kde se takové výrobky prodávají.

E.L. To baví i mě. Líbí se mi, že je to hodně proměnlivý a nenudíš se. Na začátku jsem měla obavu, že to bude hodně stereotypní, řešit jen navrhování šperků, ale to starání se o značku obsáhne vše, co mám ráda.

A.V. U nás je navrhování produktů už minimum, jde o krátkodobou etapu v roce. Samozřejmě pořád důležitou, protože je to základ té věci.

E.L. Jaký je váš začátek značky? Já mám svůj úplný začátek spojený s mou první kolekcí. Musela jsem sehnat nějakou vstupní investici, abych mohla vytvořit první kusy na prodej. Pamatuji si na tu vášeň v začátku, když jsem zjistila, že moje práce se líbí nejen rodině a kamarádům, ale i těm, které jsem vůbec neznala. Tenkrát jsem jela k tátovi a celý víkend jsem ho přesvědčovala o výjimečnosti kolekce New Archeology. Tátu jsem přesvědčila, aby se stal mým sponzorem a tahle rodinná podpora se ukázala jako zásadní pro vznik celé mojí značky. Tátu to stálo dvacet tisíc a já díky tomu už deset let funguju a živím i několik dalších lidí. Pamatuješ si taky na podobnou rodinnou podporu? Mám trochu pocit, že bez víry nejbližších je skoro nemožné s takovýma snovýma projektama vůbec začínat. Ne všichni mi na začátku věřili. Někoho chleba odlitý do stříbra docela rozesmál.

A.V. Asi nikdy se nám nestalo to, že by tomu někdo vůbec nevěřil. Vždy tu byla docela velká podpora. Tereza na začátku měla brigády a dávala peníze z nich do toho. Když jsme je pak sčítaly, tak to byly i desítky tisíc. Mě podpořili také především rodiče, hlavně tím, že nám nejdříve uvolnili jednu místnost u nás doma ve sklepě, na šicí stroje. Pak i prostory našeho současného studia, kde vyrábíme všechny kabelky doteď. Se zpochybňováním jsem se ale nesetkala. Vy jste asi více umělecky zaměřená rodina, kdežto u nás jsou všichni z podnikatelského prostředí.

E.L. Takže to viděli primárně jako podnikatelský záměr?

A.V. Když jsem ve čtrnácti řekla, že chci jít na uměleckoprůmyslovou školu, spousta rodičů by řeklo, že to fakt ne, ale mí rodiče nikdy neměli pochybnosti o žádné cestě, kterou jsem si vybrala. Myslím ale, že pak byli rádi, když jsem sklouzla víc k podnikání.

E.L.Tvůj životní partner je navíc Matěj Činčera, úspěšný grafický designér se kterým jsi se seznámila právě na škole. Jeho tatínek má firmu s obalovým designem, se kterou občas spolupracujeme. Ty sama jsi studovala tisk, je to tak?

A.V. Na střední jsem studovala malbu a pak na volné umění navázala na uměleckoprůmyslové škole, kde jsem studovala klasické tiskové techniky jako sítotisk, litografii atd. Na vysoké mi ale pomalu začalo docházet, že mě baví spíš jiné věci, než volné umění.

E.L. My s Ondřejem hodně řešíme práci, máte to také tak, že pracovní čas není ohraničený a prolíná se s tím volným? Myslíš, že by bylo jednodušší mít brand, ve kterém pracujete dohromady?

A.V. To zrovna naráží na to, že jsme se s Matějem nedávno dohodli, že bude pro PBG pracovat jako grafik. Já mám ke grafice vztah, takže jsem to dřív dělala sama a on mi po večerech pomáhal. Teď jsme si ale řekli, že se to musí posunout, protože já na to už nemám čas. Matěj dělá grafiku a řeší i realizaci. Od vizitek, obalů až třeba po prezentaci na Designbloku. Takže mně ubylo hodně práce.

E.L. Já mám značku, která se prezentuje mým jménem, ale nebyl to vlastně záměr, jen jsem se více soustředila na samotné šperky a až potom na jejich prezentaci a prodej. Teď po deseti letech se chci víc zaměřit na to, jak moji značku mají chápat zákazníci a jaké jsou hodnoty, které jim nabízíme. Myslíš, že to, že jsi byla člověk zaměřující se na prezentaci a obal, tě přimělo přeskočit tohle hledání zaměřené na produkt, rovnou založit značku a až pak budovat samotný produkt?

A.V. Ten sen, ke kterému se dostáváme skoro až teď po deseti letech, byl, že to bude komplexní módní značka, že chceme navrhovat oděv, šperky, doplňky. Vize, jak ty produkty budou působit tam byla, ale primárně nám šlo s Terezou (Tereza Mayer, spoluzakladatelka PBG) o to, mít vlastní značku a tvořit dohromady. Původně jsme přesně nevěděly co, bavilo nás třeba mapovat kulturní dění. Měly jsme dokonce vlastní blog.

E.L. V těchto rozhovorech se zaměřuji na osobnosti, které jsou nějak úspěšné a jejich značka je něčím výjimečná, často jsou to zároveň lidi, kteří vystudovali umění. Sice nemají tolik praktických zkušeností, ale rozbíjí konvenční představy o podnikatelích. Myslíš, že se ti to taky nějak hodí, i když se to třeba přímo nepropisuje do vaší značky? 

A.V. Vždycky si říkáme, že jsme rády, že jsme nevystudovaly design, protože by nás to svádělo k něčemu jinému. Možná by pak člověk zabřednul na tom produktu, takhle je to spíš nějaká celková idea o té značce. Zároveň i to, že nemáme vystudovaný přímo to řemeslo, je myslím velká výhoda. Děláme si to po svém, což byl od začátku i náš rukopis, který lidi bavil, a důvod, proč začali naše produkty vyhledávat. To, že to vlastně bylo trošku divný :) … to jsou snad nejdelší otázky, co jsme kdy slyšela… 

E.L. Taky tu rozbíjím konvence, nejsem totiž novinář :) 

E.L. Myslím, že mezi značkami jste hodně známé, stále se zvětšujete a je vidět, že tak nějak víte, co děláte. :) Čím myslíš, že to je? Já bych třeba bez produkční praxe, kterou mám díky galerii nebo uměleckému festivalu PechaKucha, jímž jsem si kdysi prošla, nemohla mít tu značku v podobě, v jaké je.

A.V. Jsme s Terezou takové, že tolik o věcech nepřemýšlíme a nebojíme se je dělat, a to je podle mě naše velká výhoda. Máme pocit, že věci musíme hlavně zkoušet. Třeba i v tom smyslu, že jsme kolikrát vyšly ven s produktem, který za nás nebyl ještě stoprocentní, ale ty ho potřebuješ zkoušet, jestli zafunguje. Když nefunguje, tak ho zase stáhneš a upravíš. Vidím kolem sebe značky, které se zasekávají na dokonalosti nějakého produktu. Podle mě to není funkční, protože to nikdy nedomyslíš natolik, jako když to zákazník nosí a nějak reflektuje. Myslím, že se nám vyplatilo se hlavně nebát a vycházet s věcmi ven. To, že naši rodiče podnikají, je taky výhoda, vždycky se přijdeš poradit, když nevíš.

E.L. Pro mě bylo zásadní, že jsem v tom vyrůstala. Vnímám jako problém, že tady je školství postavené hlavně na tobě coby umělci. Vlastně mi hrozně pomohlo, že jsem od začátku vnímala šperk i jako podnikatelský obor, protože jsem měla takovou praxi z domova.

A.V. Jo, jo, jo. I na škole ti ale říkají, že máš hlavně zkoušet, přesto hodně spolužáků bylo stejně zaseklých na jedné práci a nechtěli konzultovat. Tak o tom to vlastně není. Prostě furt je třeba zkoušet.

E.L. Ty jsi studovala ve Vídni, viď?

A.V. Ano, celou vysokou.

E.L. V zahraničí je systém práce na škole nastavený jinak, více formou workshopů. U nás je půlroční práce zaměřená na jeden výsledný projekt.

A.V. Právě díky té volnosti na škole jsem přišla na to, co chci dělat, protože tam to nefunguje tak, že máš svůj ateliér a prostě si děláš na své jedné věci. Zamluvíš si termíny v dílnách a zjišťuješ, co tě baví a obcházíš tak různé ateliéry a workshopy, třeba i design, prostě cokoliv. Tím jsem prošla i já a nakonec se nejvíc věnovala sítotisku, třeba potisku látek a směřovala víc k módě a produktu. Ta škola mi vlastně ukázala, co chci dělat, respektive jsem si to našla sama, ale dala mi ten prostor.

E.L. Více u nás dominuje pozornost na autory než produkty. Máš také ten pocit?

A.V. Ano, to mi třeba přijde zvláštní. Navíc styl studentů, co odejdou z toho daného ateliéru, mi pak často přijde dost unifikovaný. U nás vedoucí ateliéru nebyl často přítomný (šlo většinou o zahraniční osobnosti, které mají konzultace jen několikrát za semestr). Pak tam ale je na ateliér třeba pět asistentů, kteří jsou ti po ruce, kdykoliv potřebuješ s něčím pomoct.

E.L. Vaše značka je v tomhle ohledu víc nad věcí. Nechci zmiňovat konkrétní platformy, ale v Česku je to dost nalajnovaný v tom, kam se máš zařadit a jakým způsobem to máš dělat, abys měla mediální podporu. Líbí se mi, že vy s tou prezentací zacházíte docela pragmaticky. Třeba v přidávání nových produktů a tak, že to furt vyvažujete byznysem. Myslím, že nějaké školy tě tak nějak naučí štítit se byznysu a tomu vlastně nerozumím.

A.V. To je zvláštní no.

E.L. Vaše kabelky mají jednotný styl. Přijde mi super, když si člověk může i po dvaceti letech koupit skoro stejnou věc. Protože, když už si na něco zvyknu, tak si to třeba kupuju opakovaně.

A.V. To mně právě taky. Dlouho mi trvá, než se rozhodnu věc koupit.

E.L. Takže nadčasovost vás zajímá hodně?

A.V. Jo, hodně.

E.L. Kabelky jsou vlastně taky taková docela generační věc jako šperky…

A.V. Mohou být, asi ano. Přemýšlím…, vlastně mám taky nějaký kabelky po babičce.

E.L. Takže za sto let budou v sekáči kabelky PBG?

A.V. Pracujeme na tom, aby vydržely dlouho a pořád se to posouvá, takže věřím, že se tam jednou dostaneme a budeme dělat kabelky, které vydrží třeba padesát let nošení (při dobré péči samozřejmě). :)

E.L. Líbí se mi, že střihy vašich kabelek jsou chytře konstrukčně řešeny. Ty jsi původně pracovala s papírem. Využíváš podobné principy, které ti pomáhaly při skládání grafických návrhů? Třeba co nejméně lepení a odpadu. Vidíš teď zpětně v nějaké své grafické práci ze školy skrytý návrh na kabelku?

A.V. Určitě, to byla i původní idea naší značky. Hodně jsme pracovaly s papírem. Já jsem původně dělala třeba knížky. Hrozně mě to bavilo, takže potom jsme tohle chtěly přenést právě i do designu kabelky. Minimálně švů a skládání jako u papíru. Kůže je mu hodně blízko, blíž než třeba textil…

E.L. Když to vidíš rozložený, tak to vypadá jako krabička. Nebo to má v sobě rysy architektury?

A.V. Spíš v tom vidím ty papírové krabičky nebo knížky. Celkově ty sklady papíru, třeba že máš jen jeden kus a ten překládáš tak, aby z toho vznikl nějaký objekt. Takže i minimálně lepení, minimálně šití. Vždycky mě bavily leporela, origami atd. Teď jsem si ještě vzpomněla, že na začátku jsme dělaly různý bloky a zápisníky.

E.L. Něco do kabelky…

A.V. Chtěly jsme to mít takto propojené.

E.L. Takže nejdřív jsi dělala ten obsah kabelky?

A.V. Jo, jo, Jako první jsem dělala ten obsah a pak jsem ho potřebovala do něčeho dát, a tím vznikly ty obrovské tašky.

E.L. Je pravda, že je to furt obalový design, akorát víc propojený s módou. Když tě člověk vidí, tak je jasný, že k módě máš vztah. Možná tě v tom ovlivnila i Vídeň?
A.V. Co se týče módy, tak tenkrát mi to ve Vídni přišlo opravdu hrozně inspirativní. Už jen lidi na ulici. Vždycky jsem vztah k módě měla, ale tam se maximálně projevil.

E.L. Tak to mám taky. To zdokonalování si u vás můžu představit třeba tak, že se v detailech mění podoba jedné kabelky?

A.V. Určitě, spoustu let nám zabere vývoj i jednoho produktu, třeba se to vyvíjí jen v materiálu, který se stále posouvá dál. 

E.L. Já jsem studovala na střední bižuterii, zlatník byl o level výš, co se týče řemesla. Ve studiu máme normálně zlatnice, ale ta průprava pro mě, být ve výrobě každý den, je nenahraditelná. Je to něco jiného, než občas něco udělat, ty produkty musí být dokonalé. Řemeslo se stalo mou fascinací, vždy budu chtít být se svou značkou i výrobce. Jak jsi vlastně získala praxi v řemesle?

A.V. Sama, je zajímavý, že když teď sleduju videa nějakých velkých značek, tak zjišťuju, že jsme se dostali k těm stejným technologiím a podobným postupům. Jen když ti to někdo řekne ve škole, tak je to o něco rychlejší.

E.L. Vidím, že lidi, kteří se vyučili na oboru zlatník, tak to praxi v oboru nenahradí. Je rozdíl vyrobit si jednu kabelku a vyrobit jich deset, aby to bylo funkční i s ohledem na cenu.

A.V. Ano, efektivita, to je to, co se i u nás pořád posouvá. Navrhneš a vyrobíš prototyp, ale pak další měsíc přemýšlíš, jak to budeš vyrábět a vlastně všechno zařizuješ tak, aby pak někdo mohl těch sto kusů vyrobit bez nějakých problémů.

E.L. Ještě se zeptám na váš nový obchod, už tam budujete i kavárnu, o které jste mluvily?

A.V. Ne, ne. Teď vymýšlíme, jak by to mělo vlastně vypadat a kdo by se o to staral. Asi to nebude taková ta kavárna, kde někdo vysedává s počítačem, ale spíš něco, kde si dáš fakt dobrý rychlý kafe a navečer sklenku prosecca. Představujeme si to jako celkově hezkej zážitek pro zákazníka. Hodně často k nám chodí třeba dvě kamarádky nebo máma s dcerou. Není to jenom o tom si tam nakoupit, ale i něco prožít.

E.L. Tak děkuju, Anet.

Kde holky můžete sledovat:
Instagram: @pbgstudio
wwww.pbgstudio.com

Tipy od Anety Vojtové na oblíbené stránky při velkém pracovním nasazení:

moje nejpoužívanější aplikace jsou - google Maps (kvůli provozu, poslední dobou žiju v autě) a Spotify (ten stejný důvod)

Easy park, parkování v Praze

poslouchám podcasty v italštině, využívám čas ze se učím, třeba Ted talks, Nejradši o jídle.

Co se týká aktuálních téma, nejradši poslouchám DVTV.

rozhovor – Eliška Lhotská s Anetou Vojtovou
foto – Eliška Lhotská
edit – Michaela Moravec

„Najít osvíceného investora, to je poklad. Budeme na Moravě pokračovat
v osvětě o designu a rády bychom přivedly interprety ze zahraničí.”

Čtvrtý medailon, tentokrát se sestrami, Janou a Barborou Trundovými. Designérka a krajinářská architektka společně s architektem Ondřejem Kučerou v roce 2016 založili v srdci Olomouce na Ztracené ulici svůj architektonický ateliér mimokolektiv, který se stále rozrůstá. Je nám ctí, že nyní v tomto multiuniversálním prostoru hostí i naši samostatnou výstavu, na kterou tímto, až do 31.1. zveme. Přijďte si prohlédnout všechny naše kolekce na výstavu „Umělecký artefakt, jehož sběratelem může být každý.”

E.L. Asi před třemi lety jsme u vás byli s Ondřejem (Vicenou), který u vás dělal přednášku o brýlích. Tenkrát jsme bydleli u Báry v úžasném starém měšťanském domě s nebývale vysokým stropem, který jste si zrovna rekonstruovali. Byl to byt z Bazoše, za úplně minimální cenu, který byl v dezolátním stavu, protože jste tenkrát říkali, že v něm bydlela starší paní asi s 250-ti kočkami a tenhle nános se musel úplně odstranit. Teď v prosinci jsme zase bydleli v baráčku, který pořídila Jana na Svatém kopečku s výhledem přímo na baziliku Navštívení Panny Marie. Baráček, který není úplně ideální konstrukčně v rozložení místností, ale zcela výjimečný svým umístěním. Takže nová stavba, kterou si sami s partnerem, také architektem, sami navrhnete, nahradí pravděpodobně tu stávající. Jednoznačně čtu ve výběru těchto míst architektonickou výzvu. Je to něco, po čem jdete vědomě, abyste si užily ten proces maximálně, nebo na vás prostě "zbydou" tyhle skvosty, protože si jich běžný smrtelník nevšimne?           

B.T. Když to vezmu od začátku, tak ono to navazuje na založení studia a souvisí to s tím, že jsme se rozhodli bydlet v Olomouci. Pro nás s Ondřejem (Kučerou) je důležité bydlet ve staré zástavbě, protože si nedokážeme představit bydlení v novostavbě na kraji Olomouce. Hledali jsme typově staré bydlení, které bychom zrekonstruovali. Je pravda, že když jsme tam poprvé přišli, tak nás to z důvodu, v jakém jsme oboru, nijak nešokovalo, že ten byt byl v úplně otřesném stavu. Je pravda, že když tam přišla Ondřejova máma, tak se z toho málem zbláznila a nechápala, do čeho chceme investovat. Jak říkáš, snažili jsme se z toho vykřesat, co šlo a bydlí se nám na náměstí dobře. Ještě bych podotkla, že tam moc lidí nebydlí. Je to jeden z posledních baráků na náměstí, kde bydlí přímo jeho majitelé a jinak je tam hodně domů s byty k pronájmu B´n´B a kanceláří. Je to vidět na Vánoce, že tam nesvítí moc okýnek.

J.T. Já měla to štěstí, že jsem dům zdědila, nebo respektive, že je to rodinný dům. Bohužel je tam i zodpovědnost, která vychází z toho, že není v dobrém stavu, a povinnost do budoucna s tím něco udělat.

E.L. Já jsem myslela, že jste koupili i něco vedle toho…

J.T. Podařilo se koupit před dvěma lety i pozemek pod tím, kde je chatička. Takže říkám, že je to chalupa a chata vedle.

E.L. Jsem fascinovaná koncentrací tolika lidí v jedné rodině, oddaných architektuře. Čím to je? Obě dvě se věnujete architektuře a máte partnery architekty. Vyrostly jste v Olomouci? Když jsme u vás byli poprvé, tak jsme zrovna Olomouc navštěvovali kvůli mému bratrovi, který chvíli v Olomouci žil, protože sloužil nedaleko. Olomouc je obranné město, s armádní historií a architektura sahá opravdu hluboko do historie. Ovlivnila vás tahle výrazná architektura a Báru, která je krajinářská architektka, tak třeba i mezinárodní festival Flora Olomouc, který zde probíhá již od 60.let?

B.T. Přemýšlím, odkud to vzniklo, protože v rodině přímo architekta nemáme, nebo někoho, kdy by studoval technický školy, takže to je otázka, kde se to v nás vzalo. Jde spíše o rodinné kulturní zázemí, čtení knížek, chození na výstavy, koukání na filmy. Obě jsme si našly architekta, to je pravda. Já jsem studovala v Brně a tím, že je tam víc technicky zaměřených škol, tak jsme se na jednom koncertě před 15-ti lety prostě potkali s Ondřejem, který je architekt. Prostě podhoubí. Nevím, kde byl prvopočátek, asi ve výchově.

E.L. A ty, Jani?

J.T. Se Zdeňkem jsme se potkali v architektonické soutěži, kde jsme byli oba dva porotci… a jak jsme se dostali k naší tvorbě, takhle z historie naší rodiny tam nikoho nemáme, ale myslím si, že máme nějaký, já bych řekla, energetický náboj ty věci dělat po svým, že jsme hodně tvrdohlaví a máme snahu – ambici to posouvat dál. To si myslím, že je ten podstatnej aspekt, který vnímám. Za partnery máme architekty, asi proto, že práci vnímáme jako smysl, který sdílíme.

E.L. Jako že je to ten život prostě…

B.T. Jako že se to propojuje, že ty koníčky jsou práce, často.

J.T. Já bych řekla, že to je styl života, který vedeme.

E.L. To máme stejně, že nevíš, kde je ta práce a kde je ten život.

J.T. Že se to tak proplývá a že to může být těžký to pochopit pro někoho, hlavně mimo kreativní obor.

E.L. Vždy, když se dostanu takto blíže někomu kreativnímu, tak mě fascinuje jeho smysl pro krásu a potřebu obklopovat se věcmi, které mají nějaký přesah. Mám pocit, že architekti jsou v tomto ohledu hodně komplexní. Také vám to tak přijde? Já mám třeba hodně zákazníků, kteří se pohybují kolem architektury. Přijde mi, že to jsou lidé, kteří jsou velký perfekcionalisti. Potřebují k životu opravdu věci, které jsou dotáhnuté do posledního detailu a jsou nejvíce schopni toto úsilí ocenit. Když jsem byla u obou z vás, tak přiznám se, mám trochu šmírující vlohy, ale všimla jsem si, že i kosmetiku máte třeba úplně jinou, než si běžně koupíš v drogerii, historie té značky je jiná, ten obal, jak když se meješ a natíráš uměleckým dílem. Méně věcí, ale dobrých. 

B.T. Je to tak, máš pravdu, v našem bytě se snažíme o minimalismus, což s dítětem je teď docela těžké. Souvisí to i s tím, že na jednu stranu nemáme dodělané spousty věcí, protože se dohadujeme a hledáme furt tu dokonalou věc, která třeba ani neexistuje, ale zároveň když už ji najdem, tak si ji koupíme a máme z ní radost, tím, že tam patří. Je to pravda, že se snažíme obklopovat hezkýma, ale zároveň funkčníma věcma a vytvářet prostředí, kde se dobře žije, pracuje.

J.T. Pro mě je třeba těžký nakupovat alternativy, protože si tu lepší věc třeba z finančního důvodu nemůžu pořídit. U toho trpím.

B.T. Anebo jak jsi říkala, spousty věcí si pořizujeme z Bazoše. Třeba si koupíme reprák Bang&Olufsen, pro kterej jedeme do Prahy a je škrábnutej zezadu, což nám nevadí a koupíme si ho, je ještě funkční.

J.T. Ono to souvisí třeba i s jídlem. Je pro mě podstatné mít dobrej chleba a dobrý máslo.

E.L. Takže je to hodně takovej životní styl. Teď si říkám, že tím, že děláte ty interiéry, tak je to hodně o tom životě, myslím jako obecně, nejenom vnějším, ale i vnitřním.

J.T. Jo, je to tak, o vztahu sama k sobě.

E.L. Mě vždy architektura naplňovala, myslím teď jako diváka... asi jako každého, kdo se na škole setkal s dějinami umění, ale když jsme pak pořádali 5 let pechakucha night a já jsem měla možnost poznat opravdu hodně architektů více zblízka a vidět proces a postup jejich práce, tak jsem byla očarovaná tím, nakolik je tento obor provázán s psychologií člověka. Je pak důležité se napojit na zadavatele nebo zákazníka a to je velký klíč k úspěchu. Je to něco, co vás na tom tak baví, anebo naopak někdy bere energii, nebo jste se s tím už naučily pracovat?

B.T. No pro mě je to tak i tak. Stále se s tím učím pracovat. Pro mě je jednodušší navrhovat veřejné prostory, kde ti zadavatel nechá volnější ruku. Paradoxně energeticky nejsložitější jsou rodinné zahrady.

J.T. Já bych jen dodala k těm soukromým projektům, že najít osvíceného investora, to je velký poklad.

B.T. Ještě bych dodala, že to platí i pro ty veřejné zakázky.

E.L. Já jsem díky studiu například poprvé dlouhodobě využívala práci architekta a musím říct, že je to nesmírně důležité pro duši. Jsem šťastná, že diky práci jsem mohla poznat, že i v osobním životě bych na to ráda navázala. Je úžasné být v prostoru, který je vytvořen pro vás, je to docela nepopsatelný pocit, pokud se to povede. Tak je to opravdová terapie. Cítíte to, jak můžete někomu změnit život, nebo už jste v zajetých kolejích a berete to jako samozřejmost? Jak to může pozitivně ovlivnit život člověku?

B.T. Je to o nějaké obecné kultivaci toho prostoru kolem sebe, jak už jsme se bavily. Snažíme se to rozšiřovat i do těch projektů a posouvat je těma návrhama s pocitem toho, aby se lidem dobře žilo v těch navržených prostorech.

J.T. Tos řekla strašně pěkně, Eliško, úplně mě to pohladilo na duši. Je to taky náš sen, aby klient takhle z té spolupráce odcházel a tohle si myslel a uvědomil si to. 

E.L. Vždy mi přišli architekti jako takový hrozně vznešený lidi, intelektuálové, kteří badatelsky črtají na velké formáty, pohybují se mezi smetánkou, která má postředky na to s nimi spolupracovat. Neproměnilo se to trochu v čase? Teď mi přijde, že jsou to trochu otroci sedavé práce u počítače a jakoby se ten umělecký duch a řemeslo vytrácí. Nebo je to jen amatérský pohled na tento obor, který se digitalizoval, jako všechny ostatní umělecké obory? 

J.T. Mě by osobně zajímalo, jak tomu bylo dřív, protože ten obor se digitalizoval, ale na druhou stranu představa, že všechny ty výkresy rýsuju ručně, tak mi to připadá, že to muselo zabrat taky strašně velkej čas. Možná je to taky pohled zvnějšku na naše povolání. Fakt je ten, že ta práce je sedavá. Výkresy se dělají pořád a zabírá to opravdu hodně, hodně hodin. 

B.T. Je to tak, to je spíš fakt. Je to pravda. Sedíme skoro celej den, snažíme se s tím bojovat. Někdo třeba pracuje vestoje. Tím, že jenom nenanvrhujeme, ale naše práce má širší záběr, je v tomhle proměnlivá, tak asi je dobrý neklikat celej den na jedné věci.

E.L. To mi přijde dobrý, vytvořit si to takový pestrý, že i ten obchod vám dává nový podněty k práci a my jsme třeba v Concept Store, jak jsme měli tam obchod, tak tam jsme měli gramec, abychom byli nuceni, když dohraje deska, tak vstát a aspoň se takhle trochu prohejbat.

B.T. Přesně tak. Anebo když někdo přijde do shopu nakoupit, tak tě vytrhne z té židle, třeba s ním zavedeš konverzaci a skončí jako tvůj zákazník, kterýmu navrhuješ interiér, to se taky stává.

E.L. Jana mi zajímavě vyprávěla o nějakých trendech v architektuře, krajinářské architektuře, kam tento obor směřuje. Je to něco, s čím se člověk z pohledu zákazníka setká párkrát za život. Jak to teď aktuálně je? Jaké směřování ovlivňuje vás a jaké prvky rády využíváte? 

B.T. Paradoxně mi přijde, že když je ten prostor dobře promyšlenej, tak si to ten člověk ani neuvědomí, žije se mu tam dobře, ani to nevnímá. Obecně mám ráda minimalismus a umisťovat prvky tam, kam patří. Krajinářská architektura není jen o rozmisťování rostlin. Pracuje s prostorem a s proměnlivostí v čase. Nevím, jestli to je trend, ale spíše potřebná skutečnost, zabývat se modrozelenou infrastrukturou, sbíráním dešťové vody, navrhování například uliční infrastruktury tak, aby se pracovalo s vodou a byla co nejvíc využita. 

J.T. Řešíme taky rekonstrukce a u těch rekonstrukcí když navazujeme na nějaký kontext, třeba historický, tak je dnes těžké to vymyslet tak, aby to uměl někdo vyrobit a aby to bylo v souladu s tím, jak to chtějí památkáři, tak to je taky téma, které teď řešíme, že není cesta ty věci kopírovat a dělat tak, jak se vytvářely kdysi, když dnes už k tomu ty technologie nejsou přizpůsobeny. Potom na to určitě navazují materiály, jak se vyvíjí a také do našeho tématu promlouvá ekologie a ekologický přístup, udržitelnost. 

E.L. Je to něco, co řešíš přirozeně, nebo až na požadavky zákazníků? 

J.T. Spíš přirozeně. To souvisí s tím, jakou hodnotu chceme vytvářet a předávat dál.

E.L. Já třeba když jsem začínala s kolekcí s chlebem, tak jsem zrovna byla v takovém krátkodobém vztahu s člověkem mimo umění a deisign, tak se mi ten člověk úplně vysmál a dnes už to všichni respektujou, že dělám tyhle šperky. Přesvědčíš lidi až časem, třeba jak je to zaformovaný, ten tvůj přístup. Stojí tě to velký úsilí. 

J.T. Proto jsem zmiňovala ty osvícený investory, protože tam je podstatný, aby i ta druhá strana měla otevřenou hlavu pro nápady. A taky aby projevila důvěru.

E.L. Báro, určitě zúročuješ ve svý práci i to, že jsi studovala dějiny. Jakákoliv Jiná zkušenost to posouvá v tý odlišnosti.

B.T. Jo, zúročuju. Dá se to tak říct, ale z časových důvodů jsem to už nezvládla dostudovat. Byla to nějaká cesta, studovala jsem v Ostravě a taky mě ovlivnilo zase to město, i ta škola, ale i to prostředí ve kterým jsem se pohybovala.

E.L. Holky, nechci vám nasazovat brouka do hlavy... Já si občas přijdu jako hodně starý člověk, díky mému dojímání nad krasnými věcmi, ale uvědomujete si vůbec, jaké máte v životě štěstí, že se máte? Až se mi z toho láme hlas, z té představy... 

B.T. Ono to zní hrozně hezky, jak to říkáš. Pro mě je důležitý to pouto a rodiny, co máme založený. Společný projekt v sobě nese i úskalí toho, že je to až hodně intenzívní. Když spolupracuješ s někým, kdo není tvoje sestra, tak od něho utečeš v momentě, kdy tě štve. Ale tím, že máme rodinné vztahy, tak si to musíme vyříkat a vždycky to není úplně idylické. 

J.T. Takže jinými slovy, Bára Ti řekla, že kdyby nebyla moje sestra, tak by ode mě utekla. 

B.T. Ono to zvenku může působit, že to je idylický a ono to tak často nemusí být.

Je to překážkovej běh. 

J.T. Podstatný je, že máme navzájem důvěru v sebe, že si rozumíme, protože máme sesterský vztah, víme, co od sebe čekat. Máme velkou podporu od rodiny, od partnera. Máme velký štěstí. 

E.L. To podle mě dělá ty velký projekty. To, že mi rodiče důvěřovali od malička a nebyla tam ta cesta ambiciózní a cílená tam, kde jsem. Mohla jsem dělat ve fabrice, kompletovat bižuterii. Tím to nechci nějak podřazovat. Myslím si, že je strašně důležitý, když ti důvěřujou ti nejbližší lidi tý tvý práci a tvý činnosti a ono to funguje samo z tvý strany. 

J.T. Pro mě je podstatný si dát svobodu. Některé věci třeba děláme společně, ale není pro nás podstatný, abychom dělaly všechno společně, třeba v rámci toho ateliéru. Je dobrý, když dochází i k rozdvojení mimo ateliér. 

E.L. Vy máte studio spojené s galerií a takovým koncept storem, mně se u vás strašně líbí a přijde mi váš výstavní prostor opravdu autentický. Představuji si, že věci, které u vás máte vystavené a dají se u vás pořídit, jsou jakýmsi portfoliem objektů, které fungují, nebo dotváří v tom osobitém interiéru, který od architekta mohu mít. Když to tak hezky přirozeně přišlo, tak jakou máte vizi do budoucna s tímto prostorem? Nestává se to trochu dalším byznysem? Další projekt vedle architektury, který se samovolně rozrostl?
B.T. Ono to samovolně roste a my jsme se letos přestěhovaly z menšího prostoru ve stejné ulici do tamtoho většího a ten nám poskytl daleko širší rozpětí v pořádání různých výstav a akcí a jsme právě na začátku, takže stále budujeme a máme koncept, máme plán, co tento rok chceme stihnout a zároveň už máme spoustu nápadů pro příští rok. Je to jako cesta.
J.T. Co jsme nově začaly dělat s novým prostorem, tak to jsou ty výstavy, takže teďka plánujeme i umělecké výstavy obrazů objektů, což jsme zejména kvůli tomu, že ten starý prostor byl malý, nedělaly. Tak to je třeba taková novinka, kdy bychom chtěly více propojovat umění s designem. Takovou ambici máme do dalších let. A potom udělat tady na Moravě osvětu designu.

E.L. To už děláte, ne…?

J.T. To už děláme, tak v tom pokračovat. A potom dál se ještě rozvíjet v rámci
ateliéru. Třeba už delší dobu chci dělat svoje vlastní kolekce a vyrábět je. Pořád se v tom učíme chodit. Zvažujeme získávání finanční podpory pro výstavnictví. Generovat peníze z výstavnictví je opravdu těžký. Do budoucna v rámci designshopu a výstav bychom chtěly také uvést nějaké zahraniční interprety.

E.L. Jano Báro, to vaše nářečí, Olomouc a její sakrální architektura, práce s rodinou, nepřijdete si tu absolutní, není to totální životní zen, kterého člověk může dosáhnout? A ještě tak mladý, tak nějak vám ty vaše životy závidím, ale to asi i ta Olomouc, já se vždycky zamiluju do míst, kde zrovna nebydlím. 

B.T. Jako o absolutním o tom nepřemýšlím, ale vím, že spousta lidí na světě se má hůř než my. Nevím, na co bych si měla stěžovat. Olomouc je hodně pomalá, to je pravda. Když sem přijedeš na výlet, tak to tady není tak zrychlený jako Praha.

E.L. Tak jsem to nemyslela, ale že tam je prostě jinej duch. Ta sakrální architektura, uzemňuješ se, promítáš si priority… Nebo to tak úplně nefunguje? 

B.T. To Eliško možná cítíš ten kontrast proti Praze. To tempo je někde jinde. Na druhou stranu jsem ráda, že tu je tolik sakrálních staveb a kostelů, protože to často působí jako dětský prvky. My teď hodně chodíme s Vincentem do kostelů. Jeho baví to tam pozorovat, leze po lavicích. Je to fajn, že můžeš vstoupit do těchto prostorů. 

J.T. Myslím si, že hodně navazujeme místem, jak tvoříme, že jsme v blízkosti rodiny. Možná si to ani neuvědomujeme, protože to máme automaticky a je to pro nás přirozeností.

E.L. Ale že je to jakási genetická informace… 

J.T. Myslím si, že je to tady v hanácké půdě.

E.L. Kde jsou zakopaný ty kočky… 

J.T. Ano, naši předci to tady prokypřili.

E.L. Máte teď kontrastní zkušenost. Bára si vyzkoušela práci, která je poměrně dost intenzivní, zasahuje jí do rodiny s malým dítětem a Jana je v té fázi, kdy má pocit, že se to úplně nedá skloubit. Třeba jestli to někomu pomůže: Mně to třeba na začátku dost pomohlo. My jsme hodně naplněný přes tu práci, tak si ujasnit, že ti tam něco chybí ještě. 

J.T. Jak jsi říkala, možná je to pro mě těžký si to teďka představit, protože na mně leží hodně povinností. Tím, že Barča má teď Vincíka, ta pozornost je o dost víc roztříštěná, než byla předtím. Ale snažím se dát tu svobodu a vymýšlet věci tak, aby to fungovalo i v situaci, že by se to třeba obrátilo.

E.L. Ptám se kvůli tomu, protože mně to třeba hodně pomohlo, když jsem viděla, jak to mají ostatní, když se snaží kombinovat práci s malým dítětem a když jsem viděla, že to jde a že ti to třeba přineslo nějaký věci… 

B.T. My máme podporu rodiny. Máme babičku a dědu, kterej nám hlídá Vincenta, když je potřeba něco z pracovního hlediska něco do deadline udělat, tak nám vypomůžou. Zároveň tím, že máme takhle flexibilní časový možnosti, tak si pomáháme i doma s Ondřejem, nebo s Janou se domluvíme. Ono to jde, ale záleží, jaké je to dítě, jaká je to doba, kolik máš dětí a tak. Druhá věc je ta, že taky chceš trávit čas s tím dítětem a nechceš stoprocentně věnovat všechen volnej čas práci, ale chci si užívat i dítě. Takže najít nějaký balanc, abych byla spokojená, ale úplně bez práce taky nechci být, protože mě to taky naplňuje. 

J.T. Je to životní styl, který se prolíná, jedno s druhým. Jak Barča říkala, je to o tom, najít balanc. Toho času je míň a míň, tak ho správně a smysluplně rozdávat. 

B.T. Taky efektivně pracovat s tím časem, což dělají všechny maminky. 

E.L. Právě to mi přijde dobrý, že ti to dá i spoustu pozitivních věcí do práce. 

B.T. Jojojo, staneš se takovej dobrej manager času, timemanagement. V zahraničí potom jsou vyhledávaný tyhle matky po mateřské.

E.L. Je ještě něco, co byste mi chtěly říct? 

J.T. Že děkujeme za výstavu, kterou tady máš. 

E.L. Taky moc děkuji, u vás mi vždy bude ctí!

Kde holky můžete sledovat:
Instagram: @mimokolektiv
www.mimokolektiv.cz, mimokolektiv / Lhotska jewellery

Na tomto odkaze 15.1. - 20.1. sleva 10% s kódem LJ10 na šperky z výstavy

Informace, inspirace a zábava podle holek:

rozhovor: Eliška Lhotská s Janou a Barborou Trundovými
foto: Eliška Lhotská
edit: Alexandra Škampová

„Vzpomínám na věci, které jsem nezažil.“

Další MEDAILON s kamarádem, vizuálním umělcem, režisérem, laureátem ceny Jindřicha Chalupeckého Markem Therem. Fanouškem Marie Callas a zeleného smaragdu. Přečtěte si rozhovor a přijměte pozvání na Markovu výstavu k nám do studia, do konce dubna 2024

E.L. Marku, režíruješ svůj život?

M.T. Myslím si, že do určité míry ano. Ale i společnost a blízcí lidé kolem mne mě režírují. Je dán nějaký scénář, který mi mohou předepsat, já ho dopíši a pak režíruji.

 
E.L. Jak dlouho se upravuješ?

Lidé se smějí, že to je stářím, že se člověk dlouho upravuje, ale já jsem se vždy upravoval dlouho. Patří to k tomu dobrému pocitu. Vyjdeš upravená, namazaná, navoněná, máš dobrou náladu. Vyčistíš si boty, odchlupíš rolák od někoho, kdo má zvíře. A jdeš, jsi připravená na celý den, na vánoce, ke stromečku. 

E.L. Většina mých rozhovorů bude se ženami, protože jako šperkařku mě celý život přirozeně obklopují více ženy a to jak v pracovním prostředí, tak i mezi zákaznicemi. Ty jsi pro mne ale výjimečný tím, že se na české poměry dost zdobíš, hodně řešíš módu jako takovou. Nejen, že si módu nakupuješ, ale ji i dotváříš. Opaluješ trička, pářeš, střiháš, náhrdelníky si připínáš jako brože, dáváš věcem nový kontext. Napadlo Tě někdy zrealizovat nějakou vlastní kolekci? 

M.T. Napadlo. Nevím, jestli je to genově, ale děda, který je v Německu, myslím, že se také hodně zdobí. Ne teda šperky, ale když ho někdo vidí z dálky, tak říká, že vypadá jako fabrikant marmelád. Rád opravdu kombinoval a oblékal se rád, dokud to bylo možné, protože teď už je to velice starý pán. Asi před dvaceti lety jsem kreslil svoje kolekce, co by mě zajímalo a jak bych to tvořil. Myslím, že tu sbírku ještě mám. Kolekce by mě určitě lákala. Třeba udělat kolekci jak šperků, tak i s Optiqa Ondřeje Viceny. 

E.L. Kolekci brýlových obrub… 

M.T. Přesně tak.

E.L. S otevřením renovace svého studia jsem zavedla u sebe půlroční výstavy. Ty jsi můj první umělec. Výstava, kterou u nás máš, funguje právě jako určitý skicář návrhů pro naši společnou kolekci. Myslíš, že příští rok tu kolekci zrealizujeme? Třeba leden je takovej náš měsíc, měsíc vodnáře. To by mohl být dobrý start pro naši spolupráci. Co myslíš? 

M.T. Trefit se do těchto lednových a únorových dní je někdy těžké, ale jsou to opravdu naše měsíce, nás vodnářů. Já bych byl velice rád, abychom to konečně uskutečnili. Určitě to nebudu ladit sám, ty máš dobré oko a já se na tu spolupráci těším.

E.L. Proč vlastně kladeš takový důraz na znamení? Vždycky když se potkáš s novým člověkem, tak se o to zajímáš.

M.T. Chtěl jsem si zjistit, v jakém znamení jsou lidé, co mám kolem sebe. Často se to opakuje. Nepřijde jen tak nějaké určité znamení. Některá znamení mám málo a některá často. Mám hodně vodnářů i v privátním životě. 

Vernisáž výstavy Smaragd, Mark Ther a Eliška ve Studiu v Přístavní 15

E.L. V souvislosti s tím se ptám, proč zrovna smaragd…

M.T. Smaragd vlastně není náš kámen, kámen vodnářů, ale nějakým způsobem mě oslovila jeho barevnost. Takže jsem kolekci, která visí u tebe v ateliéru, nazval Smaragd. A také jsem reagoval na prsten, který měla Maria Callas, pěvkyně, kterou sleduji od svých čtrnácti let. Zelená se zlatým je pro mne taková určitá klasika, pro mne to spojení představuje hodnotu, luxus. Do osmdesátého devátého tu byla do určité míry klasika, lidi nosili šperky po svých předcích z první republiky. Pak když člověk umřel, tak se to dávalo do starožitnictví. Ale říká se, že by člověk neměl nosit po někom šperky. Z rodiny asi jo, ale po někom cizím ne. Máš to začít úplně odznova.

E.L. To, že tě zajímají znamení zvěrokruhu, myslíš, že to je i nějaká sonda pro tvůj budoucí projekt? Sociální výzkum?

M.T. Nevím. Někdy si nezapamatuji jméno, ale znamení je pro mne snadnější. Nebuď v šoku, když třeba řeknu „ty jsi vlastně vodnář“ a zapomenu tvoje jméno. V kamenech vodnáře je třeba křišťál, což je zajímavá věc, takže taky bych se nevzdaloval od křišťálu. Mám pocit, že jinak jsou ty kameny většinou do modra. Když je to vzdušné znamení, je to většinou víc do modra, než do zelena. A pak ten křišťál.  

E.L. Sám už jsi zmínil tvou múzu Marii Callas. Nevím, jestli jsi to postřehl, ale právě vzniká nový životopisný film s Marií Callas a hlavní roli ztvárňuje Angelina Jolie. Ty jsi dlouhodobý fanoušek Callas a zpracováváš to ve svých projektech. Neobáváš se, že díky tomuto filmu bude to téma najednou mainstreamové a že už tě to třeba přestane bavit? Nebudeš už objevitelem opomíjeného tématu a pro tvého nového diváka to bude něco, co tím, jak se to bude moc skloňovat, může dostat punc kýče -i ve spojení s hollywoodskými celebritami? 

M.T. Já jsem Callas vnímal jinak, než ostatní pěvkyně, byla něčím výjimečná. Jak způsobem života, tak i tím, co nosila a tak dále. A nebojím se. Ať to bude hrát kdokoliv, tak Callas nevím, jestli osloví širší obecenstvo. Myslím si, že mladá generace nemá zájem o operu. Spíš rap nebo nějaká pop music. Já kdybych ji ztvárňoval, tak hledám takové cesty, že bych ji viděl jako velice starou paní. Točil bych, jak by vypadala v devadesáti šesti a měla by koncertovat. Ona třeba už i Abramovič s ní dělala divadelní hru, Sedm smrtí Marie Callas, takže s tím pracuje spousta lidí. Já neříkám, že bych s tím pracoval často, ale nějaké detaily si vždycky vezmu, třeba tu módu podle ní, posbírám střípky. Byla podle ní i divadelní hra, to se jmenovalo Master class, na tom jsem byl tady v Praze, vznikl už dávno film podle ní, režíroval ho Zeffirelli. Já bych to ale nikdy nedělal, netočil bych film podle ní. Myslím si, že to nedopadne nikdy dobře. Ta herečka to není, nikdy to Callas nebude. Dokonce i seriál podle ní natočili… 

E.L. Snažíš se budovat image volnýho umělce po té, co jsi získal ocenění v Cenách Jindřicha Chalupeckého, nebo si svobodně děláš, co tě zrovna baví a neřešíš, jakým způsobem si to vyloží společnost? Ptám se kvůli tomu, že mám u tebe pocit, že si sjednáváš respekt právě tím, že jsi svůj a neřešíš tolik, co si o tobě někdo myslí. Pracuješ i na menších projektech. Cítím, že si můžeš dělat to, co chceš, protože jseš prostě přesvědčený o tom, co děláš. 

M.T. Jenom chci říct, že člověk už to nějaký pátek dělá. Takže už má nějaké zkušenosti, něco už poznal. Ale to budeš poznávat až do konce života. Budeš se učit, vždy něco přijde, co tě překvapí. Musím říct, že když jsme studovali u profesora Michaela Bělického, tak nejlepší bylo to, že nám nechával volnost. A to je strašně důležité. Že jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Já to miluji, že člověk dostane možnost dělat nějaký projekt, výstavu a člověk si udělá, co chce a k tomu přizve třeba kurátora, který to zmapuje, který o tom bude psát atd. To je prostě skvělá věc, skvělá možnost a skvělá zkušenost.

E.L. Tím, že se celej život pohybuju trochu i v umělecký scéně, tak mě vždycky překvapí, jak jsou umělci respektující k designérům. Cítíš to taky tak, sleduješ, co v designu vzniká? Obklopuješ se produktama, který vznikají od designérů z nejmladší generace? Z počátku mi připadalo, že umělci možná pohrdaj designérama, že to je takovej komerční obor, ale čím víc se s umělcema bavím, jišťuju, že by i oni rádi realizovali něco užitého. Taky dnes ta hranice mezi tím, co je umění a co je design, je hrozně tenká. Sleduješ tu nejmladší scénu?

M.T. Sleduji. Tam je víc možností. Intelektuálové opovrhují designem, jako že to je povrchní, což je absolutně nesmysl, je to prostě součást života a musíš na něčem sedět a cokoliv je, je otázka estetismu. První smysl, jsou oči, co vidí. To, jestli je za tím práce hodně nebo ne, to už vyjádřil Karl Lagerfeld, že to nikoho nezajímá. Ne kolik na tom strávíš času, ale co z toho vznikne a jestli je to dobré, nebo jestli to je zajímavé. Na druhé straně je to trochu trendy. Když jsem dělal interiéry umělcům, tak museli mít návrh od toho, sošku od tamtoho a vázu tadytu a teď frčí skandinávský styl a Expo58 atd… Takže já se vždycky z toho nějak vymaňuji. 

E.L. Je tam hodně PR. Víc než u umění.

M.T. Přesně tak. Ale je to důležité to sledovat, i co se týče módy. Tahle země je malá a když se rozhlédneš do ostatních zemí, tak je těžké držet krok. I co se týče umění. 

E.L. Pro mě osobně je osvobozující, že si díky tomu, že dělám design pro veřejnost, dokážu svoji práci dotovat z vlastních zdrojů a nemusím čekat na nějaký granty. Stresuje tě občas tahle závislost ve financování tvejch projektů v oboru volného umění a videoartu, kde to musí být podmíněný těma zdrojema z nějakejch institucí například? Přizpůsobuješ tím pádem tomu i svá témata?

M.T. Nejsem osobnost, která by ráda žádala, škemrala o peníze od státu, z nějakých organizací atd, protože si myslím, že je to strašně moc práce vyplňovat a není to nikdy ani tolik peněz, že bych úplně byl nadšen. Jiná možnost je třeba žádat u filmového fondu, kde se dá žádat na film, je to nějaký tok větších peněz, to se možná vyplatí. Myslím, že je výhoda, když máš prodej věcí a můžeš to i osobně dotovat a nemusíš žádat a někde lézt po kolenou. Ale jsou tací, kteří jsou na tom závislí a v současné době je grantová politika, někdy to opravdu nejde bez toho. Je spousta divadel, spousta organizací v umění, které by bez těch peněz od státu nemohly fungovat. Já musím říct k tobě, že se skláním k tomu, jak jste s tátou schopní manažeři, jak jste schopni fungovat. Říkal jsem to tvému tátovi a on říkal "To já jsem proti Elišce úplný nic. A ona jak je žena, ta jede" a já říkám "Jo, je dobrá, prostě umí obchodovat". Já si myslím, že to už musíš mít v sobě toho obchodního ducha, nebo jestli to je také v rodině... Když to skombinuješ s talentem, je to skvělá kombinace. 

E.L. Děkuju moc. To je krásnej rozhovor! :)

M.T. Já si myslím, že tohle vůbec nemám. V naší rodině to vůbec není. Myslím si, že mám estetické cítění třeba v oblasti módy, ale obchodní duch mi chybí. To se absolutně nemůžu srovnávat s tebou. To mě baví, že ty zkrátka víš. 

E.L. Na druhou stranu Marku, když jsem se o tomhle bavila s kurátory a majiteli galerií, tak říkali, že ty nejsi povinen tohle ovládat, protože máš agenta, ale já mám pocit, že tady v Český republice je málo agentů a měl by to být tím pádem základ  vzdělání a bohužel k tomu tady nedochází. 

M.T. Jasně, ale jak vidíš, tak ty to vzdělání ani nepotřebuješ. Tvůj táta podnikal... 

E.L. Tím je to přirozenější, když jako dítě to máš, jak když se naučíš mluvit, tak přemýšlíš o číslech. Ale všechno je to o praxi. Lidi se bojí dělat chyby, tak raději nedělají nic.

M.T. Přesně tak. Myslím si, že tyto možnosti jsou u nás velice malé.

E.L. Ve výstavě smaragd, kterou jsi chystal pro nás, zpracováváš téma tělo versus šperk. Jsou tam poměrně erotické výjevy mužského a ženského přirození. Často zpracováváš témata, která se týkají lidského těla, sexuality, nebo historie. Je to pro Tebe určitým způsobem druh terapie? Přemýšlel jsi někdy o tom tak? Měl jsi třeba nějaký problém s nalézáním vlastní identity, proto tě to jakoby obklopuje? Na jedné straně stojí ta sexualita a na druhé straně historie, která jakoby souvisí s tvojí rodinou, nebo obecně s rodinou? Mě hodně ukotvuje to, že právě kopíruju pracovní vzorec někoho z rodiny, mám podobnou cestu. I když byly životní etapy, kdy jsem to chtěla vzdávat, tak jsem si řekla, že jsem se tímto tak nějak ukotvila, že je to správně. Máš v sobě nějaký takový souboj, proč to zpracováváš? A v souvislosti s historií, jestli se pokoušíš zpracovat, proč jsi takovej, jakej jseš? 

M.T. Mě vždycky bavily věci, které jsme se spolužákem Ondřejem neznali, které nás lákaly, které byly tabu, ale nikdy jsem je nebral osobně.  To se týče pedofilie, homosexuality, lásky mezi rodiči. Ani jsem je v historii nenašel, že by byly takové kresby, někde v kroji, kresby čůrajících dětí a Selka kaká. To jsou věci, které dělám, abych si to nějakým způsobem připomněl. Vždycky rád říkám, že vzpomínám na dobu, kterou jsem nikdy nezažil. 

E.L. Občas přemýšlím nad tím, a u tebe obzvlášť, jestli si odborník na lidskou duši může vyčíst z vyjádření daného umělce nějakou diagnózu, nebo máš pocit, že ve chvíli, kdy se staneš profesně umělcem, máš většinu věcí řízenejch? Od začátku letošního roku jsem poprvé v životě začala navštěvovat terapie a od té doby mám pocit, že nemám žádný svý téma, ale třeba to přijde. Cítíš to tak, že se snažíš svoji divnost nějakým způsobem udržovat ve zdravý míře, abys nepřišel o ty témata? 

M.T. Musím se přiznat, že žijeme v bublině. Když se podívám na Ondřeje, jak jde, jak vypadá, tak si řeknu, ten asi opravdu nepucuje někde v nějaké nadnárodní firmě nebo společnosti. Ani já, ani ty. 

E.L. Taky protože se nemusíme nikomu přizpůsobovat. 

M.T. Přesně tak. Nedávno jsem byl se známými v kavárně a oni to chtěli zaplatit a u pokladny jim řekli „nene, ten extravagantní pán už platil“. Tyhle věci mě někdy překvapí a říkáš si „aha, tak asi jsem někde jinde“. Neříkám si, že by to člověk nějak přeháněl. Nemyslím si, že bych byl nějak výstřední, nějak divný. Ale asi pro někoho jo. Ale víš co? Je mi to jedno, protože já třeba nerad moralizuji. Ať si lidi dělají, co chtějí. Ať nikoho nenutí do ničeho. Člověk by se neměl navážet do lidí, co dělají, jak přemýšlí, co berou, kam jezdí. Já si myslím, že to je opravdu věc, do které ti nic vlastně není a starej se sám o sebe, to je důležité. A to se týká všeho. Jak umění, tak ve všem, i v politice. Bude nám lépe, když se nebudeme starat o druhé. Hlavně začni u sebe, ať jsi spokojená a pak si myslím, že OK, nějak si to člověk zvládne. Nikdo neví, co do budoucna bude. Samozřejmě bude se řešit, jestli bude elektrika, jestli to bude drahé, víc nemocí atd, ale jak to je, tak to bude, vždy to tak bylo. Snažit se fungovat. 

E.L. Z toho, co říkáš, tak chápu, že pracuješ intuitivně a přirozeně, spíš než že bys to měl řízený ve smyslu toho, že by jsi si třeba dával pozor, že zobrazíš svoje úchylky. Jestli řešíš to, že na výstavu třeba přijde někdo, kdo se opravdu zabejvá psychikou člověka a že třeba si to bude konfrontovat. 

M.T. Nedávno jsme dělali výstavu, kde hlavní umělec, vystavující, je Karel Malich, což je taková hvězda, všichni to chtějí mít doma, ty ceny jsou závratné atd, ale nějaká paní mi říkala „víte, já jsem ho poznala a ta osobnost a to umění byly velice rozdílné, to vůbec nepatřilo k sobě“. A Maria Callas taky přece říkala „víte, něco jiného je profese a něco jiného je osobní život“. Já bych to nespojoval dohromady. Otázka je, jestli když nakreslíš čůrajícího chlapce, nebo kadící selku, jestli tak doopravdy žiješ, nebo ne. Ale já to divákovi nechám jako rozcestí. Vyber si. Můžeš tak nebo tak. Nikdy mu nechci uzavřít tu cestu, že to má být tak. A to je i ve filmu, necháš prostě ty přesahy nějakým způsobem. A ty nemáš ani právo tomu člověku říct, co by v tom měl hledat. Ať si každý tam najde, co chce.

E.L. Tak ona je to jak tvoje intuice a možná i jejich, jak se to dá vyložit. 

M.T. Jasně, protože já jsem někdy poslouchal ty lidi, co viděli nějaký můj kousek, třeba krátký film a vyprávěli věci, které jsem v životě ani nemyslel, ani neznal. A to mě fascinuje na tom. Se vším všudy. 

E.L. Myslím si, že umělec je svým způsobem prorok, že mluví skrz to umění nějaký věci, který si v tu chvíli sám ani neuvědomil a nevyzrál k tomu, ale je to tam nějakym způsobem zapsaný.

M.T. Může to být, ano. 

E.L. Naposled, když jsme se viděli, tak jsme se bavili o tvé výstavě v Telegrafu. Tento prostor je pro hodně umělců kontroverzní díky svému majiteli.  Ty jsi měl minulý rok v květnu v Telegrafu velkou samostatnou výstavu, která byla hodně výrazná svou surovou vizualitou. v instalaci jsi opravdu realisticky vyobrazil smrt muže, který se očividně neměl špatně a je otázkou, jakým způsobem zemřel a odkud pocházely jeho peníze. Vnímal jsi to tak, že můžeš nějakým způsobem ironizovat tu kontroverzi tohoto výstavního prostoru? Myslím, že asi ne, na druhou stranu pracuješ hodně s kontexty míst. Viď..

M.T. Ty ses mě ptala tenkrát, jestli jsem si udělal srandu z toho majitele. Když ale cítím, že mi ten člověk splní sny, které je těžké uskutečnit a je i nějaký zájem o to, abych něco určitého vystavil v nějakém prostoru, tak já to beru, že to je klient, má nějaký budget. Já nechci řešit toho majitele, nebo toho zákazníka, jakým způsobem přišel k těm penězům. Já nechci moralizovat, přece ani na to nemám právo. 

E.L. Marku, realizoval jsi tedy nějaký svůj sen, nebo jsi reagoval na ten prostor? To mě zajímá, jestli v mejch očích jsi z toho vybruslil, protože je to děsně dvojsmyslný, anebo to bylo vědomí, či podvědomí?

M.T. Nevím, je to možné, na to ti neumím odpovědět. 

E.L. Baví tě víc historie nebo umění? Jestli je pro tebe víc důležitý co sděluješ, nebo jako formou?

M.T. Dřív jsem si myslel, že historie není důležitá. Díky historii můžu pokračovat do budoucna, nebo budoucí projekty. Bez toho by člověk nemohl fungovat.

E.L. Je sekáčová móda a staré věci pro tebe zajímavé téma kvůli historické hodnotě, nebo třeba řešíš udržitelnost věcí, nebo prostě rád hledáš kousky, o které ostatní nestojí, nebo v nich nevidí potenciál? 

M.T. První věc je, že mám rád originální věci. Secondhandy mají výhodu, že co kus, to originál. Za druhé si myslím, že pokud seženeš staré věci, tak ta kvalita je jiná. Věci mohou být lépe zpracovány. Krejčovina, materiály. Oni nešetřili. Ještě se tehdy vyrábělo i ve Francii, Německu, atd. Do třetice když najdeš nějaký 60., 70., 80. styl, je zajímavé to vzít na sebe, když to s něčím zkombinuješ, tak to vypadá zajímavě.

E.L. Myslíš, že jsi sám o sobě pro lidi provokativní, nebo to spíš vnímáš v kontextu české společnosti, která může být možná více konzervativní, když jde o předchozí generaci, která vyrostla v minulym režimu a tvoje témata jí mohou být vzdálená?

M.T. Zajímají mě věci, které neznám. Třeba když vidím obrovské Gucci brýle. Jedny mám, nosil jsem je i v New Yorku, kde jsem myslel, že to nebude opravdu nic zvláštního, ale lidé mě tam zastavovali, že mám skvělé brýle. Působilo to extravagantně a vzbuzovalo rozruch. Mám pocit, že naše společnost na tom není zas tak špatně. Člověk tady může nosit, co chce. Vždycky můžeš někoho najít, kdo tě za to může ztrestat. Za to, že vypadáš jinak. Ale vidíš, že lidé jsou otevřenější. Kluci mají nalakované nehty a jsou namalovaní, identita se najednou ztrácí, nevíš kluk-holka, i to oslovování atd. V osmdesátkách taky byli zmalovaní kluci, ale bylo to trestné, nemohl jsi mít náušnici. Když vidím, že Callasová má zajímavý šperk, tak chci mít podobný. Je mi jedno, jestli je dámský. Mohl bych nosit silonky a podpatky, ale nevydržím to, jak lidé čumí. A co, máme lézt do šuplíku? Od toho tady jsme, abychom lidem udělali atmosféru. 

 
E.L. Pouštěla jsem si s tebou rozohovor a pak díky nějakému algoritmu na YouTube mi tam vyskočil rozhovor s Pepou Maršálkem, cukrářem. Hledáš v tom nějakou souvislost?

M.T. Ne. Možná, že kdyby mi něco upekl, tak to rád ochutnám a řeknu mu „tak seš vopravdu dobrej … cukrář.“

E.L. On dělal v pořadu Peče celá země. Sledovals to?

M.T. Ne, nesledoval, mě to ubíjí, protože to neumím, ale rád bych to ochutnal. Líbí se mi, jak všichni najednou pečou a všichni to umí, všichni tomu rozumí. Víš, takhle kdyby začala Kreslí celá republika!

E.L. Seš jedinečnej tím, že máš rád kolem sebe lidi, který hodně jedí. Až mi přijde v souvislosti s tebou, že to jídlo je erotický. Proč máš tak velkej vztah k jídlu?

M.T. Protože přes jídlo jde pocit štěstí. Z té zóny žaludku a střev jde pocit štěstí a to je strašně důležité, když ti chutná a máš nějaké pozitivum.

E.L. Dáváš mamince někdy šperky?

M.T. To bych si nedovolil. Já bych ji zdobil jako Callas, ale ona je spíš sportovní žena. Ani kabelku bych si nedovolil. Šátek kdybych jí koupil Hermés, tak nevím, jestli by z toho měla radost, třeba by si řekla „hm, to je pro starý báby“.

E.L. Tak díky, Marku! Stopuju rozhovor.

Kde Marka můžete sledovat:
Instagram: @mark.ther
TikTok: @markther1

Informace, inspirace a zábava podle Marka:

Sudety v proměnách času, Prázdné domy, Urbex – Zapomenutá místa  – Facebookové skupiny. To vše je moc zábavné a jsou to pro mě jako zprávy, aktuality.
Vinted – sem chodím pro hadříky.
ARTIA – zde sleduji aukce obrazů a vše do roku 1945.

rozhovor: Eliška Lhotská s Markem Therem
foto: Eliška Lhotská a Quido Vicena
edit: Alexandra Škampová

„Kdybych si dělala plány, tak s tím nikdy nezačnu.“

Náš druhý MEDAILON je nahlédnutím do dlouholetého přátelství, plný květin a inspirativních pohledů na práci nebo (ne)dělení rolí mezi partnery. Eliška fotila a zpovídala květinovou designérku Michaelu Bachoríkovou.

E.L. Míša je již 20 let mou spřízněnou duší, člověkem, který mě hází do přítomnosti. Už od střední jsme se motivovaly k lepším výsledkům a na intru pokreslily nespočet skicáků. Zvu vás do zákulisí květinových instalací, za kterými stojí jedna skvělá sochařka, která se zamilovala do netypického a pomíjivého sošného materiálu…

Míšo, my se známe opravdu dlouho, studovaly jsme bižuterii na střední sklářské škole v Železném Brodě a dojížděly spolu do Prahy. Ty ses pak zamilovala do našeho spolužáka Davida a rozhodla ses pokračovat na soše na Ostravské univerzitě, kde David dělal malbu. Teď máme obě rodinu a vlastní podnikání. Ty máš značku 2DIVI, pod kterou vytváříte ojedinělé květinové instalace. Na střední nás obě strčili naši tatínci, sklářští výtvarníci Vladimír Bachorík a Zdeněk Lhotský, oba absolventi pražské UMPRUM. Tvůj táta dlouho dělal květinové instalace pro Four Seasons. Byl v tom hodně výjimečný a pro klienty zajímavý právě i díky svému přesahu do umění. Jeho realizace totiž byly více sochami než květinovou dekorací. Mě inspiroval přinejmenším v tom, že můžeš jakékoliv řemeslo povznést na něco, co se stává uměleckým dílem. Ovlivnilo tě to nějak? Věděla jsi, že máš díky tomu předpoklad vidět věci jinak?

M.B. Takže za prvé, David se zamiloval do mě, ne já do něho. Pak jsem si řekla, že by to asi šlo. :-) To je těžká otázka s tím tátou. Přijde mi, že mě to určitě muselo ovlivnit, protože to přece nemůže být náhoda. Zároveň si to ale neuvědomuju, nedokážu si vzpomenout na nějaký konkrétní moment. Nebrával mě do Four Seasons, aby mi ukazoval, jak instalace dělá. Ani mi o tom moc nepovídal. Vždycky se pochlubil hotovým dílem, jak krásně vypadá, ale myslím, že to měl opravdu jen jako takový svoje umění, než že by mě do toho řemesla chtěl pozvat dál.

E.L. Alespoň ti ukazoval svoje věci, můj táta mi třeba neukazoval svoje návrhy.

M.B. To jo, asi ho i zajímá můj názor, ale nikdy jsem třeba neviděla, jak se čistí kytky nebo kde se kupují. Spíš jsme se bavili o tom, jak skládá barvy a že to dělá dobrý kompozice…

E.L. Mimochodem, myslím, že ho určitě zajímá tvůj názor, když se tu stavoval, svěřil se mi, že podle něj to děláš líp než on a taky víc volně…

M.B. :-)

E.L. Takže, když budeš chtít něco propsat do své dcery, budeš jí ukazovat svou práci?

M.B. Já nevím, nikdy dřív jsem totiž nepřemýšlela, že budu dělat kytky. Možná jediné, co mě napadlo, bylo, že bych se ráda živila jako designér nebo uměním, proto jsem to i vystudovala. Začalo to až díky Anetce (spolužačka z bižuterie), protože mi dala vědět, že někoho hledají v květinářství. Já jsem si říkala, hmm, v květince zrovna dělat nechci, ale zkusím to jako brigádu. Nakonec jsem zjistila, že mě to hrozně baví.

E.L. Já jsem tam byla taky a vyhodili mě. :-)

M.B. Hahaha.

E.L. Je to vlastně docela vtipný, tehdy jsme se tam setkali skoro všichni z bižuterie.

M.B. Je to asi něčím taková podobná práce…

E.L. To jsem si myslela taky, ale ukázala se jako o dost rychlejší.

M.B. Mě se tam líbila ta dřina a to, že dělám rukama. Taky mě bavilo se zase učit, třeba vazby, jak udržet velkou kytici… Vlastně to byla taková další škola.

E.L. Takže ani tahle zkušenost pro tebe nebyla příprava na to, že jednou budeš dělat to, co táta?

M.B. Vůbec. Spíš to pro mě bylo o tom, že mě zrovna bavilo pracovat s těma holkama. Rozhodně mě tehdy nenapadlo, že si otevřu něco svýho nebo založím značku.

Dnes se květinami od 2DIVY můžete kochat třeba v prodejnách NILA a vybrat si tam přitom šperk z našeho ateliéru.

E.L. Je vtipný, že mě tvůj táta inspiroval vlastně hodně, třeba v tom, že se to dát dělat artovějším způsobem. Já jsem si tehdy dokonce udělala i květinářskou rekvalifikaci, kdyby to se šperkem nevyšlo. První kolekce však byla úspěšná a díky tomu jsem si založila značku. Vždycky si ale ráda něco amatérsky uvážu a mám pocit, že není lepší práce. Je to pro mě hodně meditativní. Jsi v absolutním propojení s přírodou, poznáváš ji. Vnímáš to taky tak, nebo teď, když už máš svou značku, zapomínáš vnímat vůni kytek, soustředíš se na zakázku a prostě „socháš“?
 
M.B. Nikdy jsem to neměla jako meditaci. Spíš mám nějakou konceptuální vizi a potřebuji materiál, kterým se staly z velké části kytky. Postupem času se ale víc a víc propracovávám právě k přírodě a meditaci skrz práci. Je to možná tím, že já sama rostu jako člověk. Hodně mě v tom ovlivnila také Šárka (spolumajitelka 2DIVY), která je s přírodou v souznění a potřebuje ji. Šla na to přesně naopak, miluje přírodu, cestování, a proto tohle byla její vysněná práce. Mně se ty kytky tak nějak staly. Čím víc s nimi pracuju, zjišťuju, že je to vlastně skvělá práce.
 
E.L. Miluješ taky tanec, jsi schopná si najít čas a jít tančit každý den, i když máš rodinu. Obdivuju tě za to. Já jsem se k tomu zatím nedokopala. Vlastně si představuju, jak spojuješ tyhle dvě vášně. Nestačí ti dělat rukama u stolu, ale potřebuješ tančit celým tělem okolo květin. Občas děláte větší instalace, je to fyzicky náročné. Baví tě na tom to, že zapojuješ celé tělo?
 
M.B. Tančení mě fakt strašně baví a přemýšlím, že bych se tomu chtěla věnovat víc. Tvoje představa, že tancuju v ateliéru s kytkama je romantická, ale pro mě je hodně důležitá právě ta fyzická práce, baví mě si máknout. Odlít sádru, doběhnout si pro kýbl s vodou, odříznout trubku, zabrousit ji a zasadit do sádry, než ztuhne… Je to rychlý rytmus, jsem v takovém flow, kdy se musím hodně soustředit. Někdy zase jedu na kole a objíždím celou naší vesnici, abych našla jednu olišejníkovanou větev.

E.L. Vaše značka je hodně ovlivněná tvým zájmem o výtvarné umění. Je pro tebe důležité, aby to klient vnímal? Je to něco, čím se chceš vyhranit mezi ostatními aranžerskými studii?
 
M.B. Já moc nemívám věci promyšlený. Dělám je tak, jak je dělám, protože to jinak neumim a nic jinýho mi nepřináší takový pocit štěstí. Když uvážu obyčejnou kytici do vázy, je to fajn, ale nepřináší mi to dostatečnou míru štěstí. Když vymyslím něco, co vyšlo přímo ze mě a souzní to i s tím, co po mě chce klient, vše do sebe zapadne a já jsem šťastná a zároveň hrdá, že jsem to vymyslela.
 
E.L. Já to mám taky tak. Tolik nepřemýšlím o marketingu, ale je zatím spíš má seberealizace. Myslím, že v tom dnes tkví úspěch značek. Když to, co dělají, vychází z potřeby, kterou mají uvnitř. Pokud je za tím hlavně kalkul, je to pak podle mě dost vidět.
 
M.B. Já bych to tak ani neuměla…
 
E.L. V Portugalsku, kde jsme i s partnery a dětmi byli na umělecké rezidenci, jsi vždycky odběhla na lov květin. Vím, že to děláš i u nás, abys svoje výstupy ozvláštnila o druhy květin, které si nekoupíš. Ta jinakost je to, co tě na tom nejvíc zajímá?
 
M.B. Já už jsem toho tolik nasbírala a viděla, že mě málo co překvapí. Takže bych neřekla, že jdu do přírody kvůli jinakosti. Je to často spíš praktická záležitost a taky ekologická, z čehož mám pak lepší pocit, i když to není hlavní cíl. Spíš mě baví ten proces. Je to jak hledání kešek nebo pokladu, kdy najednou najdeš skvělý kytky, který se někde vysemenily jako plevel.

Míšino květinové království při portugalské Casa T., kde vznikal i první MEDAILON, s designérkou Eliškou Monsportovou.

E.L. Mám tě vyfocenou, jak si v Portugalsku vybíráš mezi spadlými sušinami. Je v tom pro tebe i třeba etický rozměr, že je to něco zbytkového…
 
M.B. Já myslím, že to mám spíš jako dítě, které něco objeví a chce to, haha. Zároveň když vím, že jsem to sesbírala způsobem, který nikomu neškodí, a navíc jsem tím třeba uklidila, tak je ten pocit samozřejmě ještě lepší. V naší tvorbě je to ale spíš jen doplněk. Protože, když děláme velkou zakázku, tak ani nemůžeme takhle jezdit po polích a doufat, že vše najdem.

E.L. Míšo, známe se už 20 let a ty se vždy hezky staráš o to, abychom se jednou za čas viděly a je toho stále hodně, co nás spojuje. Jsem ráda, že můžu cítit takové napojení bez velkého vysvětlování, proč třeba zrovna nemám čas se potkat. Obě se hodně věnujeme práci, protože ji milujeme, a obě máme vztah, ve kterém se partneři respektují v rodině i v kariéře. Ty máš dceru Mínu, která na jaře oslavila 5 let. Byla jsi pro mě vždy inspirací v otázkách, jak skloubit práci a rodinu. Jaký režim tobě s Davidem pomohl udržet si vaše pracovní nasazení a zároveň se věnovat dceři bez chůvy?

M.B. Naštěstí oba máme práce, kde nemusíme být od rána do večera. Ta naše firma je fakt malinká, základ jsme já a Šárka. Už jsme jako rodina, takže se dokážeme na všem domluvit a dost si vycházíme vstříc. David to má úplně super, protože maluje. Občas má zakázku, což znamená, že se spolu musíme dohodnout, ale většinou maluje, když má nutkání, než že by mu to někdo nařídil. Jasně, někdy vzniknou třenice, kdy on má nutkání a já zrovna zakázku, ale dá se to skloubit. Mína byla navíc moc hodný dítě a bavilo jí se mnou být furt někde jinde. Doma to bylo vlastně nejhorší, takže jsem ji brala s sebou do práce, protože tam byla spokojená, byly to pro ni jiný vjemy.
 
Teď už Mína chodí do školky. Někdy je to náročnější, třeba před Vánoci, kdy ji vidím jen ráno a večer nebo dva dny v týdnu, když mám volno. Pak je to spíš o tom, že se David musí psychicky připravit, že nemůže jít do ateliéru. Už jsme si ale zvykli a víme, že to musíme to obětovat, abychom byli spokojení. Jinak totiž máme skvělej život. Řekneme si, že za týden pojedeme na dovolenou, kdy ani jeden zrovna nemáme zakázku, a prostě odjedeme. To je volnost, kterou já potřebuju. Pracovat kdykoliv chci, často i o víkendu, a potom si dát zase delší volno, aby se člověk do práce rád vracel.
 
E.L. Vím, že jste se s Davidem střídali třeba po dnech. Bylo to pro mě inspirativní. Myslím, že pro nás s Ondřejem byl jeden z důvodů, proč spolu chceme být, podobný náhled na to, jak chceme vychovávat děti. Máme to docela fifty-fifty. Vy jste si pravidla nastavili hned, nebo jste o tom museli více diskutovat? Myslím, že tahle doba je v tom úžasná, a to nejen pro matky, které chtějí pracovat, ale i pro otce, kteří chtějí vidět vyrůstat svoje děti.
 
M.B. Mně se hrozně těžko mluví za ostatní lidi, protože žiju ve svojí bublině. Přijde mi ale nejúžasnější, když to mají partneři rozdělený tak, že ten, kdo má zrovna energii, tak hlídá dítě a vaří, a ten, kdo jí má míň, to nedělá. Já jsem nikdy neviděla moc velký rozdíl mezi ženskou a mužskou rolí. Proto jsem si našla partnera, který je k tomu otevřený a neuznává to, že by jen on chodil do práce a já byla doma.

David, Míša, Eliška a Ondřej s dětmi v Zambujeira do Mar.

E.L. To mi přišlo i v Portugalsku, že jste byli hezky sladění. Nemuseli se moc domlouvat a v tom předávání si energie jste byli dost synchronizovaní.
 
Samozřejmě, s dítětem je to vždycky náročný, ale člověk si musí uvědomit svoje priority a to, že je vlastně štastnej. A taky to, že je to náročný pro oba dva úplně stejně.
 
E.L. Myslíš, že David oceňuje to, že může být víc s Mínou?
 
M.B. Určitě, a hlavně to, že má volnost. Může malovat a zároveň být s dcerou. Vím, že on by to asi neriskl, aby byl malířem na volné noze a já neměla žádný příjem. Takhle jsme to riskli oba dva. To břímě neseme tak nějak pospolu. Musíme být ale na sebe naladění, což asi každý tak nemá.

E.L. Miluju tvůj jedinečný styl. Dokážeš skvěle kombinovat barvy, materiály, sekáč s novými věcmi. Když jsme se bavili s tvým tátou, zjistila jsem, že ses dostala na oděvní školu, což jsem vůbec nevěděla. Teď mi tvé oblíkání dává smysl, vnímám to jako nějaký tvůj ventil…
 
M.B. Znova mě to dost baví. Nedávno jsem byla zase na Točný, tam je takový velký sekáč. Koupila jsem si několik kousků a měla z toho fakt radost. Aby mi ale oblečení přinášelo radost dlouhodobě, je pro mě důležitý si nákup sama před sebou obhájit. V sekáči mám dobrý pocit, když těm věcem dám druhou šanci. Udržitelnost je pro mě téma, ale zjišťuju, že je to hlavně o mém pocitu. Oblečení ve mně vzbuzuje nějaké emoce a ty jsou lepší, když vím, že jsem si tu věc koupila proto, že ji fakt chci. Jsem totiž trochu shopaholik, ale tímto to brzdím. Za mě je skvělý kombinovat hledání pokladů v sekáči a jednou za čas si koupit nějaký dražší model.
 
E.L. Je šatník a šperkovnice něco, co buduješ postupně, nebo máš období, kdy se ti styl mění?

M.B. Nedávno jsem zjistila, že mi nevyhovuje mít v šatníku jen pár kousků v jednotném stylu. Já taková nejsem, nejde mi to. Mám tam celkem dost věcí, ale zjistila jsem, že všechno je nositelný, jen to musím dobře zkombinovat. Dokonce se v těch outfitech pak fotím, abych měla takový inventář. :-)
 
E.L. To je podle mě docela dobrý, když se chceš hezky obléct, ale nemáš náladu nebo čas to vymýšlet.
 
M.B. Přesně tak, to mívám často. Co se týče šperků, mám pár kousků od tebe, ale jinak myslím nenosím další designéry. To, co se mi opravdu líbí je třeba aktuálně nad můj rozpočet a laciná bižuterie mě zase nebaví, tak jsem si začala šperky sama vyrábět.
 
E.L. Koukám, korálky hlásí návrat. :-) Mně to taky občas láká, myslím, že pro nás je v tom hlavně nostalgie.

U oceánu s náušnicí z kolekce SO

E.L. Ještě v souvislosti se šperkem a uměním… Kytky jsou hodně pomíjivé. Řešíš někdy, že do realizací vkládáš duševní hodnotu, ale ta věc tu nezůstane ani v řádech roků nebo měsíců?
 
M.B. Pro mě je nedůležitější ten začáteční proces. Miluju, když do sebe všechno zapadne a tím pádem vím, že jsem na to přišla. Dodělat to a hezky dotáhnout celou akci je pro mě až druhotný. V tom je zas dobrá Šárka. Jsem samozřejmě ráda, když se to nakonec líbí, ale nevzbuzuje to ve mně tak silný emoce, jako proces nápadu a výroby.
 
E.L. Teď ti nechci nic podsouvat, ale když jsem si třeba zlomila prst nebo byla těhotná, zamýšlela jsem se nad tím, co se stane, když už tu práci nebudu schopná fyzicky vykonávat…
 
M.B. Já si myslím, že se mi docela dobře daří žít v přítomnosti, takže mě to tolik netrápí. Veškerý věci, který se mi staly, se měly stát a nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co bude. Třeba v mé poslední fázi těhotenství jsme se Šárkou začaly rozjíždět značku. Všechno tehdy vyšlo. Kdybych na to myslela a dělala si plány, tak s tím nikdy nezačnu, protože bych si řekla, tyjo, vždyť budu mít dítě, začnu až mu budou tři… Není to ani plánované neplánování, jsem na tohle prostě spíš flink, žiju teď, maximálně týden dopředu.
 
E.L. Tak jsi asi už přejala květinové myšlení. Víš, že není třeba zabývat se budoucností, když možná není tak dlouhá.
 
M.B. Vidíš, to mě nenapadlo. To je hezký. :-)

E.L. Ještě jsem se nezeptala, jestli se s Davidem tvůrčně ovlivňujete? Napadlo tě někdy namalovat obraz?
 
M.B. Jo, napadlo. Když vidím, že se to Davidovi fakt povedlo, tak mám takovou tu chuť to chtít taky udělat. Asi to ale nechci tak moc, jinak už bych se do malování dávno pustila. David to dělá vlastně za mě, máme byt plný jeho obrazů. Spíš bychom se měli znovu naučit sdílet svoje výtvarný pocity. Už jsme trochu zapomněli to, co nás na začátku spojilo, a to byl společný názor na umění. Myslím, že právě díky tomu máme i společný pohled na jiný věci, a proto nám to klape a už se o tom asi nemusíme bavit, ale mohli bychom to zkusit prolomit a znova se v tom tak trošku zamilovat. Mně se zase tohle líbí na vás s Ondřejem, že hodně řešíte svou tvorbu a dost vás to spojuje.
 
E.L. Tak děkuju, Míšo.

Míša před letenskou Líčírnou. 2DIVY dále spolupracují třeba s brněnským i pražským Book Therapy nebo prestižními eventovými agenturami.

Pár nejen nákupních a tanečních tipů od Míši:

Second Hand Land - nejlepší sekáč, kde nakupuji oblečení
Estatic Dance - sem chodím volně tančit
Form Factory - sem chodím tančit, když potřebuji pravidla
Tudy nejčastěji jezdím na kole
Můj nejoblíbenější obchod kromě Hornbachu

rozhovor: Eliška Lhotská s Michaelou Bachoríkovou
foto: Eliška Lhotská
edit: Michaela Moravec

Já si to „jsem“ snažím uvědomovat co nejčastěji.

Pro náš první MEDAILON Eliška fotila a zpovídala Elišku Monsportovou, multidisciplinární designérku a „superhrdinku“.

 

E.L. Poznaly jsme se na umělecké rezidenci v Portugalsku. Já jsem zde nasávala inspiraci pro vytvoření nové kolekce a Eliška ryla skleněná zrcadla, chodila, pozorovala nebe a zase chodila. Propadla jsem jí a obdivuji ji pro její životního styl. Její vyprávění o lásce k cestování, pobyt venku, spaní pod širým nebem. S Eliškou jsem fotila první z mých MEDAILONŮ a udělala k tomu rozhovor, abych předala dál její nadšení z přítomného okamžiku a přírody. Na konci rozhovoru je od ní pár tipů na zajímavé, nejen cestovatelské, stránky.

Eli, volám ti, zrovna když jsem podnikla pro mě trochu odvážnou cestu. Vyrazila jsem na dovolenou sama. Baví mě s tebou vést rozhovor právě tady, protože jsi mě k ní inspirovala. Na jaře jsme spolu strávily skoro dva týdny v Portugalsku a v mých očích jsi byla superhrdinkou. Ten čas jsi trávila hodně sama, někde u pobřeží, chodila jsi na túry, spala venku... Měla jsem to štěstí se s tebou v tvém „přirozeném prostředí“, tedy tak to na mě alespoň působilo, seznámit. Je inspirativní, jak s tím dokážeš propojit to, čím se živíš. Cítíš to tak, že tohle je pro tebe nejvíc přirozené prostředí?

E.M. Ano, taky to tak vnímám.

E.L. Přijdeš mi hodně uvědomělá, až mám pocit, že jsi člověk, který má na svůj věk starší duši… Musela sis prožít něco, co tě přimělo víc se obracet k přírodě?

E.M. Jak ses mi svěřila i ty, od střední a celou vysokou jsem to měla podobně, nechala jsem se pohltit prací. Starala jsem se sama o sebe a ke škole jsem musela zároveň chodit do práce. Nejdřív jsem měla různé brigády mimo obor, pak jsem si našla práci jako HR v jedné IT firmě. Vlastně jsem se přehltila. Až potom, když jsem skončila školu, jsem začala mít pocit, že mám prostor tvořit tak, jak to cítím. Už se nechci dostat do stavu, kdy jsi úplně vyčerpaná z toho, co děláš, i když tě to baví. Zároveň to, že se o sebe musíš postarat, že tam není nikdo další, přináší i čas, kdy děláš sama. Stal se tak ze mě trochu samotář. Z části díky tomu, co dnes dělám, a z části proto, že v samotě je pro mě klid, kdy se můžu zamyslet nad věcmi, které bych chtěla dělat. Zároveň je to pro mě i útěk před problémy, který ale útěkem vlastně není, protože člověk před sebou neuteče :-).

E.L. Mě ta pracovní samota trošku děsila, a proto jsem věděla, že potřebuju vydělat tolik peněz, abych mohla mít kolem sebe další lidi. Ani pro mě není dlouhodobě udržitelné být sama. Tak to ty nemáš?

E.M. Měla jsem sice představu, že bych vedle sebe do budoucna mohla mít člověka, kterému věřím, ale takový člověk tu v tuhle chvíli není. V tvém případě mi to přijde jako určitě dobré rozhodnutí, ale já to takhle teď pro sebe nevidím. Myslím, že tím, že je moje profese hodně rozplizlá i do osobního života, je pro mě těžké najít hranici, kde by ten člověk měl své místo.

E.L. Otázka, kterou v souvislosti s cestováním osobně řeším hodně často: Nebojíš se investovat do zážitků místo do vlastního byznysu, nebo máš pocit, že se to nějakým způsobem zúročí? Máš víru v to, že investice do sebe samotné funguje? Já jsem do sebe začala investovat až s příchodem syna, kdy se pro mě rodina dostala na první místo. Do té doby jsem všechno vracela do podnikání.

E.M. Když jedu na výlet, tak se snažím vnitřně ujistit, že po návratu na mě nějaká práce čeká, ale reálně to vždycky znamená, že si člověk sáhne do úspor, které jsou ne vždy velké. Mám zároveň potřebu jezdit pryč často. Je to pro mě hnací motor a příval nové energie, inspirace a uklidnění se. Pak jsem ale schopná i mnohem víc pracovat, takže je to vlastně investice, jak do mé práce, tak do mě samotné. Peníze jinak totiž vždy sypu do materiálu, výroby, jiných lidí atd. Člověk není robot a občas potřebuje zvolnit. Někdy se dostanu do fáze, kdy jsem přepracovaná, ale když pak někam odjedu, mám po pár dnech potřebu zase tvořit a začnu se těšit na to, až se zavřu v aťáku a budu se patlat v sádře. Člověka to udržuje ve zdravém módu, aby nevyhořel.

E.L. Pro mě je i po dvou měsících, co jsme se rozloučily v Portugalsku, problém integrovat se zpět do normálního života. Osobně to přirovnávám k takovému absťáku, zjištění, že na světě je tolik krásy, o které jsem nevěděla. Možná je to přičichnutím ke svobodě po mateřské a covidu. Zkrátka znáš tenhle neklid a intenzivní pocit, že máš chuť poznávat všechno teď hned?

E.M. Nechci znít hrozně, ale mám pocit, že tenhle „absťák“ si v sobě nosím vlastně pořád.

E.L. To už je ale na terapii, Eli. :-)

E.M. Taky na ni chodím :-) Je to podle mě o nějaké sebedisciplíně. Člověk hledá balanc, kdy se mu pracuje dobře a kdy ne. Kdy je dobré vypadnout, kdy je naopak nutné zakousnout se a pracovat. Mám pocit, že tenhle neklid si v sobě nosím přirozeně od mala. Zintenzivní se v momentě, kdy se odněkud vracím. Zároveň cítím satisfakci a uklidnění z toho, že byl ten pocit ukojený, ale on vlastně nebyl. Skončil a člověk se musí zase vrátit do toho normálního života a fungování. Přijde mi to ale dobré v tom, že si v sobě nesu spoustu nových impulzů a nápadů a ty to nějakým způsobem přebijí. Nicméně mi stačí, že je venku hezky a já jsem hned v nervu a nejradši bych byla někde pryč.

E.L. Tak to vymysli tak, abys mohla být pořád pryč. Jednou jsi mi říkala, že tví kamarádi se zpátky do toho „normálního života“ už nevrátili…

E.M. To by mě ale nebavilo. Došla jsem k závěru, že potřebuju obojí. Nedokázala bych jen být a užívat si to venku, aniž bych pak mohla ventilovat věci, které mám uvnitř, a něco tvořit.

E.L. Já se ti přiznám, že Portugalsko u mě úplně změnilo názor na přírodu jako takovou. Českou přírodu mám ráda, ale oceán má takovou sílu, že teď mám k přírodě o hodně větší respekt. Jako bych zjistila, že mě k sobě volá, i když jsem vždy byla více městský člověk. Jela jsem sama do Varšavy, protože jsem se bála na první takový pobyt vybrat přírodu, kde jsi absolutně konfrontovaná se svou existencí, o to víc, když jsi sama. Jak to vnímáš ty, nebojíš se?

E.M. Paradoxně mám menší strach být sama v cizině než u nás. Když spím někde sama, mám ráda výhled, spíš než být schovaná v křoví, kde nevím, co vyleze zpoza rohu :-). Samozřejmě mám i strach, ale úplně si to nepřipouštím. Věřím, že se o sebe postarám a v to, že situaci dokážu vyhodnotit dobře. Soustředím se přitom na to, co je kolem. Baví mě pozorovat, jak se houpe lístek ve větru, vlny, oblohu, jak se mění vlhkost a padá rosa…

Eliščino nejoblíbenější místo v jejím ateliéru

E.L. Přijde mi, že když jsi v přírodě, tak si uvědomíš, jak každá minuta i den jsou úplně originální. Vždycky mě semele, když vidím, o co člověk ve městě přichází. Zvlášť když bydlí jako já v domě, kde ani moc nevidí nebe, spíš jen protější stavby. Cítím přitom, že tam nepatřím, a to jsem tam od malička.

E.M. Pro mě je právě výhled hrozně důležitý, zároveň je to ale i něco, co ve mně vyvolává ten neklid. To, že mi něco utíká, že to nemůžu zažívat venku, když jsem třeba v ateliéru. Potřebuju vnímat, že den plyne a mění se. Představa, že nemám rozhled, je pro mě hodně depresivní. Den je pak takovým bezčasím, uteče pod rukama a ani nevíš, jaký byl. Vezmi si, kolik lidí hlavně v zimě nevidí za den slunce. Pro mě je hrozně důležitý něco takovýho mít. Místo, kde cítíš vděčnost za to, že oblohu může mít člověk všude na Zemi.

E.L. Zajímá mě ještě tvoje vybavení na cesty. Bereš si všechno ultralehké, nebo necháváš prostor i nějakému „šperku“, oblíbené věci, co není úplně potřebná, ale stojí za to si ji s sebou vzít? Já jsem třeba posedlá si s sebou i jen na dva dny brát věci na tvoření, vosky, pilku atd. Nakonec se k tomu většinou ale stejně nedostanu. Třeba teď do Polska, kde na stáži vznikla ta má první, chlebová kolekce, jsem si přivezla bochník s tím, že tu něco vymodeluju.
 
E.M. Haha. Já s sebou beru většinou skicák. Jinak mě spíš baví si věci vymýšlet a pak je realizovat po návratu. Obecně se snažím být při cestování co nejlehčí.
 
E.L. Dokážeš si představit být na nějakém dokonalém místě na světě a vůbec v tu chvíli nepřemýšlet v kontextu toho, co děláš? Že by se tvůj zážitek nepřetavil do žádné nové vázy nebo rytiny?

E.M. To je věc, nad kterou jsem přemýšlela zrovna v Pyrenejích, že bych hlavu chtěla úplně vypnout a jen být člověk, který vnímá věci tak, jak jsou, a nemá potřebu je dál přesouvat. Myslím, že se mi to povede občas. I když nad věcmi více přemýšlím a vyvolávají ve mně konkrétní pocit, tak se stejně nakonec vyfiltrují ty nejsilnější myšlenky a pocity a jiné tam zůstanou jen tak.

E.L. Přemýšlela jsi někdy o tom, abys v tvorbě nesklouzla do nějakého kýče? Já jsem studovala střední sklářskou školu a děsilo mě, že cokoliv, co člověk udělá, má podobný efekt jako západ slunce. Prostě sklo je podle mě dokonalé a efektní samo o sobě. Ty navíc pracuješ s přírodními motivy… Podle mě se ti ale daří vytvářet kontrast a funguje to dobře…

E.M. Snažím se, aby moje věci byly trochu popisné, ale ne moc. Najít si v nich nějakou divnost, nesoulad. Pro mě je důležité, aby byly trochu neuchopitelné, aby si člověk řekl: „Co to to je…? Ale vlastně je to hezký.“ Také se ale občas bojím, že udělám věc, která už je hodně popisná a může být kýčovitá.

E.L. Neboj se toho, Eli. Klidně to udělej, kýč je občas dobrej.

E.M. Myslím si, že když se držím principu, který je mi blízký a kombinuji špinavé, texturované prvky a čisté a hladké, tak je to pro mě bezpečné právě v tom, že se nemusím bát, že to bude kýč.

E.L. Když jsem dělala kolekci Affirmo, tak jsem vycházela z mého porodu, kdy se mi podařil navodit nějaký hypno pocit. Všude v kolekci se objevuje slovo JSEM jako symbol přítomnosti. Věřím, že v přírodě nebo meditaci se dá taky dotknout přítomnosti. Přijde mi, že s věkem člověk zjišťuje, že nejvíc přítomný okamžik je zároveň úplně prostý. Vyvstane ti na mysli nějaký tvůj?

E.M. Někdy v práci. Vím, že tam jsou chvíle, kdy musím být hodně přítomná, jinak to nefunguje. Třeba při rytí. Občas taky během dne, když mám small talk s někým na ulici nebo s paní, co obsluhuje v kavárně. Jsou to i detaily, když jsem třeba na horách a uvědomím si, že můžu jít nebo běžet. Dýchat ten čerstvý vzduch. Pozorovat, jak vychází slunce a zároveň zapadá měsíc. To, jak věci jsou a pak zas nejsou. Já si to „jsem“ snažím uvědomovat co nejčastěji. Vím ale, že mám problém žít v přítomnosti, když jsem v běžném pracovním módu, kdy přemýšlím o tom, co bylo a bude.

E.L. Eli, v propojení s tvým životním stylem mi tvoje tvorba přijde dost autentická, až ti skoro nevěřím že existuješ. :-) Když jsme si povídaly o značkách, přišlo mi, že jsi z generace, kde je už celkem samozřejmé se sebeprezentovat. Za nás ten, kdo to dával moc do světa, na to přehnaně šlapal, nebyl dost bohém, možná spíš trapnej. Řekla bych, že v naší generaci je ještě spousta těch, co má vnitřní nejistotu v tom, jak se prodat. Mně to třeba nenaučila škola, ale spíš výchova, hlavně můj táta, který je také podnikatel. U tebe mi to připadá jako dost přirozené. Jak to vnímáš ty?

E.M. Musím říct, že mně to přirozené tak úplně není. Vnímám to ale jako součást tvorby, kterou za tebe nikdo neudělá. Můžeš si samozřejmě někoho zaplatit, ale tím, že moje věci jsou, jak říkáš, něčím autentické a prolínají se v různých sférách s mou osobností, tak si to moc neumím představit. Nemám ale pocit, že je to něco, co by nás na škole učili, s čímž podle mě bojují skoro všichni.

E.L. Všimla jsem si, že nosíš náušnice, které máš asi od malička. Každá zlatnice totiž ví, že náušnice, co mají zapínaní vpředu jsou dětské. Můžu to číst jako tvou vazbu k věcem, které mají svou historii nebo emoční hodnotu, nebo to spíš neřešíš?

E.M. Pro mě to má obrovskou hodnotu. Tyhle náušnice mám po babičce a jsou děděné z generace na generaci. Já už jsem šestá, která je má. Jsou to sice dětské náušnice, ale jsou na to poměrně velké. Nosila jsem je jako dítě, pak si vybrala jiné, ale až v dospívání jsem došla k tomu, že je chci mít u sebe. Aniž bych zprvu věděla, že se to děje, nosila jsem je, už když babička začala být nemocná. Když pak zemřela na rakovinu, přišlo mi, že si ji stále nosím s sebou. Byla to pro mě inspirativní žena, také cestovatelka a dobrodruh. Občas mám pocit, že je čas je obměnit, ale nepřijde mi, že by tu bylo něco, co by pro mě mělo takovou hodnotu. Připadá mi najednou zvláštní vyměnit je za něco, co je pro mě úplně nepopsané.

E.L. Mně tohle na špercích přijde právě nejvíc. Jak říkáš, že to má už šestá generace, z toho mě mrazí. Náš učitel na vysoké dělal věci s tím, aby tu byly stovky let, aby se daly poslat do vesmíru. Já jsem to tehdy vůbec nechápala a ani to pro mě nebyl důvod, proč jsem si vybrala právě šperk, ale teď mi to přijde úplně skvělé. Já svoje šperky spíš vnímám jako zápis naší generace, ale tvořím je tak, aby tu byly i pro ty další. Jak o své tvorbě v tomhle kontextu přemýšlíš?

E.M. Já bych byla ráda, aby moje věci byly něco, co pak někdo zdědí. Snažím se je dělat tak, aby vydržely a zároveň v sobě měly zaznamenanou určitou energii. Když třeba dělám zrcadlo pro nějakou rodinu domů, tak mi přijde hezké, že vytvořím něco, na co se lidi budou dívat každý den. Pak je ta věc i takový pozorovatel jejich života. Když se do zrcadla člověk dívá jako dítě a pak k němu přijde, když je mu padesát, vzpomene si na ty minulé momenty a ta věc u nich byla taky. Pak mi připadá, že věci mají svůj smysl, své místo a jsou nositeli emocí, jako ty náušnice po mé babičce.

E.L. Eli, moc ti děkuju.

Eliška za zrcadlem, které vytvořila v portugalské Casa T.

Naše letní múza se šperky SO a Pretty Bloody Good

Tipy od Elišky Monsportové na oblíbené stránky nejen pro cestování:

meteoblue.com – počasí  
pod7kilo.cz – obchod s ultralight vybavením
mapy.cz - nejlepší mapy pro všechno kdekoliv na světě!
Francheska Martinez, @francheskafit – tahle žena je mi múzou pro cvičení :) 
Esther Perel, @estherperelofficial – žena, u které hledám inspiraci pro praktický život plný vztahů
Lenka Poláčková, @lenkavacval – studnice inspirace a odvahy 

rozhovor: Eliška Lhotská s Eliškou Monsportovou
foto: Eliška Lhotská
edit: Michaela Moravec