Doprava po ČR nad 3500 Kč ZDARMA.

#1 s Eliškou Monsportovou

 

Já si to „jsem“ snažím uvědomovat co nejčastěji.

 

Pro náš první MEDAILON Eliška fotila a zpovídala Elišku Monsportovou, multidisciplinární designérku a „superhrdinku“.

 

E.L. Poznaly jsme se na umělecké rezidenci v Portugalsku. Já jsem zde nasávala inspiraci pro vytvoření nové kolekce a Eliška ryla skleněná zrcadla, chodila, pozorovala nebe a zase chodila. Propadla jsem jí a obdivuji ji pro její životního styl. Její vyprávění o lásce k cestování, pobyt venku, spaní pod širým nebem. S Eliškou jsem fotila první z mých MEDAILONŮ a udělala k tomu rozhovor, abych předala dál její nadšení z přítomného okamžiku a přírody. Na konci rozhovoru je od ní pár tipů na zajímavé, nejen cestovatelské, stránky.

Eli, volám ti, zrovna když jsem podnikla pro mě trochu odvážnou cestu. Vyrazila jsem na dovolenou sama. Baví mě s tebou vést rozhovor právě tady, protože jsi mě k ní inspirovala. Na jaře jsme spolu strávily skoro dva týdny v Portugalsku a v mých očích jsi byla superhrdinkou. Ten čas jsi trávila hodně sama, někde u pobřeží, chodila jsi na túry, spala venku... Měla jsem to štěstí se s tebou v tvém „přirozeném prostředí“, tedy tak to na mě alespoň působilo, seznámit. Je inspirativní, jak s tím dokážeš propojit to, čím se živíš. Cítíš to tak, že tohle je pro tebe nejvíc přirozené prostředí?

E.M. Ano, taky to tak vnímám.

 

 

E.L. Přijdeš mi hodně uvědomělá, až mám pocit, že jsi člověk, který má na svůj věk starší duši… Musela sis prožít něco, co tě přimělo víc se obracet k přírodě?

E.M. Jak ses mi svěřila i ty, od střední a celou vysokou jsem to měla podobně, nechala jsem se pohltit prací. Starala jsem se sama o sebe a ke škole jsem musela zároveň chodit do práce. Nejdřív jsem měla různé brigády mimo obor, pak jsem si našla práci jako HR v jedné IT firmě. Vlastně jsem se přehltila. Až potom, když jsem skončila školu, jsem začala mít pocit, že mám prostor tvořit tak, jak to cítím. Už se nechci dostat do stavu, kdy jsi úplně vyčerpaná z toho, co děláš, i když tě to baví. Zároveň to, že se o sebe musíš postarat, že tam není nikdo další, přináší i čas, kdy děláš sama. Stal se tak ze mě trochu samotář. Z části díky tomu, co dnes dělám, a z části proto, že v samotě je pro mě klid, kdy se můžu zamyslet nad věcmi, které bych chtěla dělat. Zároveň je to pro mě i útěk před problémy, který ale útěkem vlastně není, protože člověk před sebou neuteče :-).

E.L. Mě ta pracovní samota trošku děsila, a proto jsem věděla, že potřebuju vydělat tolik peněz, abych mohla mít kolem sebe další lidi. Ani pro mě není dlouhodobě udržitelné být sama. Tak to ty nemáš?

E.M. Měla jsem sice představu, že bych vedle sebe do budoucna mohla mít člověka, kterému věřím, ale takový člověk tu v tuhle chvíli není. V tvém případě mi to přijde jako určitě dobré rozhodnutí, ale já to takhle teď pro sebe nevidím. Myslím, že tím, že je moje profese hodně rozplizlá i do osobního života, je pro mě těžké najít hranici, kde by ten člověk měl své místo.

 

 

E.L. Otázka, kterou v souvislosti s cestováním osobně řeším hodně často: Nebojíš se investovat do zážitků místo do vlastního byznysu, nebo máš pocit, že se to nějakým způsobem zúročí? Máš víru v to, že investice do sebe samotné funguje? Já jsem do sebe začala investovat až s příchodem syna, kdy se pro mě rodina dostala na první místo. Do té doby jsem všechno vracela do podnikání.

E.M. Když jedu na výlet, tak se snažím vnitřně ujistit, že po návratu na mě nějaká práce čeká, ale reálně to vždycky znamená, že si člověk sáhne do úspor, které jsou ne vždy velké. Mám zároveň potřebu jezdit pryč často. Je to pro mě hnací motor a příval nové energie, inspirace a uklidnění se. Pak jsem ale schopná i mnohem víc pracovat, takže je to vlastně investice, jak do mé práce, tak do mě samotné. Peníze jinak totiž vždy sypu do materiálu, výroby, jiných lidí atd. Člověk není robot a občas potřebuje zvolnit. Někdy se dostanu do fáze, kdy jsem přepracovaná, ale když pak někam odjedu, mám po pár dnech potřebu zase tvořit a začnu se těšit na to, až se zavřu v aťáku a budu se patlat v sádře. Člověka to udržuje ve zdravém módu, aby nevyhořel.

E.L. Pro mě je i po dvou měsících, co jsme se rozloučily v Portugalsku, problém integrovat se zpět do normálního života. Osobně to přirovnávám k takovému absťáku, zjištění, že na světě je tolik krásy, o které jsem nevěděla. Možná je to přičichnutím ke svobodě po mateřské a covidu. Zkrátka znáš tenhle neklid a intenzivní pocit, že máš chuť poznávat všechno teď hned?

E.M. Nechci znít hrozně, ale mám pocit, že tenhle „absťák“ si v sobě nosím vlastně pořád.

E.L. To už je ale na terapii, Eli. :-)

 

 

E.M. Taky na ni chodím :-) Je to podle mě o nějaké sebedisciplíně. Člověk hledá balanc, kdy se mu pracuje dobře a kdy ne. Kdy je dobré vypadnout, kdy je naopak nutné zakousnout se a pracovat. Mám pocit, že tenhle neklid si v sobě nosím přirozeně od mala. Zintenzivní se v momentě, kdy se odněkud vracím. Zároveň cítím satisfakci a uklidnění z toho, že byl ten pocit ukojený, ale on vlastně nebyl. Skončil a člověk se musí zase vrátit do toho normálního života a fungování. Přijde mi to ale dobré v tom, že si v sobě nesu spoustu nových impulzů a nápadů a ty to nějakým způsobem přebijí. Nicméně mi stačí, že je venku hezky a já jsem hned v nervu a nejradši bych byla někde pryč.

E.L. Tak to vymysli tak, abys mohla být pořád pryč. Jednou jsi mi říkala, že tví kamarádi se zpátky do toho „normálního života“ už nevrátili…

E.M. To by mě ale nebavilo. Došla jsem k závěru, že potřebuju obojí. Nedokázala bych jen být a užívat si to venku, aniž bych pak mohla ventilovat věci, které mám uvnitř, a něco tvořit.

E.L. Já se ti přiznám, že Portugalsko u mě úplně změnilo názor na přírodu jako takovou. Českou přírodu mám ráda, ale oceán má takovou sílu, že teď mám k přírodě o hodně větší respekt. Jako bych zjistila, že mě k sobě volá, i když jsem vždy byla více městský člověk. Jela jsem sama do Varšavy, protože jsem se bála na první takový pobyt vybrat přírodu, kde jsi absolutně konfrontovaná se svou existencí, o to víc, když jsi sama. Jak to vnímáš ty, nebojíš se?

E.M. Paradoxně mám menší strach být sama v cizině než u nás. Když spím někde sama, mám ráda výhled, spíš než být schovaná v křoví, kde nevím, co vyleze zpoza rohu :-). Samozřejmě mám i strach, ale úplně si to nepřipouštím. Věřím, že se o sebe postarám a v to, že situaci dokážu vyhodnotit dobře. Soustředím se přitom na to, co je kolem. Baví mě pozorovat, jak se houpe lístek ve větru, vlny, oblohu, jak se mění vlhkost a padá rosa…

 

Eliščino nejoblíbenější místo v jejím ateliéru

 

E.L. Přijde mi, že když jsi v přírodě, tak si uvědomíš, jak každá minuta i den jsou úplně originální. Vždycky mě semele, když vidím, o co člověk ve městě přichází. Zvlášť když bydlí jako já v domě, kde ani moc nevidí nebe, spíš jen protější stavby. Cítím přitom, že tam nepatřím, a to jsem tam od malička.

E.M. Pro mě je právě výhled hrozně důležitý, zároveň je to ale i něco, co ve mně vyvolává ten neklid. To, že mi něco utíká, že to nemůžu zažívat venku, když jsem třeba v ateliéru. Potřebuju vnímat, že den plyne a mění se. Představa, že nemám rozhled, je pro mě hodně depresivní. Den je pak takovým bezčasím, uteče pod rukama a ani nevíš, jaký byl. Vezmi si, kolik lidí hlavně v zimě nevidí za den slunce. Pro mě je hrozně důležitý něco takovýho mít. Místo, kde cítíš vděčnost za to, že oblohu může mít člověk všude na Zemi.

E.L. Zajímá mě ještě tvoje vybavení na cesty. Bereš si všechno ultralehké, nebo necháváš prostor i nějakému „šperku“, oblíbené věci, co není úplně potřebná, ale stojí za to si ji s sebou vzít? Já jsem třeba posedlá si s sebou i jen na dva dny brát věci na tvoření, vosky, pilku atd. Nakonec se k tomu většinou ale stejně nedostanu. Třeba teď do Polska, kde na stáži vznikla ta má první, chlebová kolekce, jsem si přivezla bochník s tím, že tu něco vymodeluju.
 
E.M. Haha. Já s sebou beru většinou skicák. Jinak mě spíš baví si věci vymýšlet a pak je realizovat po návratu. Obecně se snažím být při cestování co nejlehčí.
 
E.L. Dokážeš si představit být na nějakém dokonalém místě na světě a vůbec v tu chvíli nepřemýšlet v kontextu toho, co děláš? Že by se tvůj zážitek nepřetavil do žádné nové vázy nebo rytiny?

E.M. To je věc, nad kterou jsem přemýšlela zrovna v Pyrenejích, že bych hlavu chtěla úplně vypnout a jen být člověk, který vnímá věci tak, jak jsou, a nemá potřebu je dál přesouvat. Myslím, že se mi to povede občas. I když nad věcmi více přemýšlím a vyvolávají ve mně konkrétní pocit, tak se stejně nakonec vyfiltrují ty nejsilnější myšlenky a pocity a jiné tam zůstanou jen tak.

 

 

E.L. Přemýšlela jsi někdy o tom, abys v tvorbě nesklouzla do nějakého kýče? Já jsem studovala střední sklářskou školu a děsilo mě, že cokoliv, co člověk udělá, má podobný efekt jako západ slunce. Prostě sklo je podle mě dokonalé a efektní samo o sobě. Ty navíc pracuješ s přírodními motivy… Podle mě se ti ale daří vytvářet kontrast a funguje to dobře…

E.M. Snažím se, aby moje věci byly trochu popisné, ale ne moc. Najít si v nich nějakou divnost, nesoulad. Pro mě je důležité, aby byly trochu neuchopitelné, aby si člověk řekl: „Co to to je…? Ale vlastně je to hezký.“ Také se ale občas bojím, že udělám věc, která už je hodně popisná a může být kýčovitá.

E.L. Neboj se toho, Eli. Klidně to udělej, kýč je občas dobrej.

E.M. Myslím si, že když se držím principu, který je mi blízký a kombinuji špinavé, texturované prvky a čisté a hladké, tak je to pro mě bezpečné právě v tom, že se nemusím bát, že to bude kýč.

E.L. Když jsem dělala kolekci Affirmo, tak jsem vycházela z mého porodu, kdy se mi podařil navodit nějaký hypno pocit. Všude v kolekci se objevuje slovo JSEM jako symbol přítomnosti. Věřím, že v přírodě nebo meditaci se dá taky dotknout přítomnosti. Přijde mi, že s věkem člověk zjišťuje, že nejvíc přítomný okamžik je zároveň úplně prostý. Vyvstane ti na mysli nějaký tvůj?

E.M. Někdy v práci. Vím, že tam jsou chvíle, kdy musím být hodně přítomná, jinak to nefunguje. Třeba při rytí. Občas taky během dne, když mám small talk s někým na ulici nebo s paní, co obsluhuje v kavárně. Jsou to i detaily, když jsem třeba na horách a uvědomím si, že můžu jít nebo běžet. Dýchat ten čerstvý vzduch. Pozorovat, jak vychází slunce a zároveň zapadá měsíc. To, jak věci jsou a pak zas nejsou. Já si to „jsem“ snažím uvědomovat co nejčastěji. Vím ale, že mám problém žít v přítomnosti, když jsem v běžném pracovním módu, kdy přemýšlím o tom, co bylo a bude.

 

 

E.L. Eli, v propojení s tvým životním stylem mi tvoje tvorba přijde dost autentická, až ti skoro nevěřím že existuješ. :-) Když jsme si povídaly o značkách, přišlo mi, že jsi z generace, kde je už celkem samozřejmé se sebeprezentovat. Za nás ten, kdo to dával moc do světa, na to přehnaně šlapal, nebyl dost bohém, možná spíš trapnej. Řekla bych, že v naší generaci je ještě spousta těch, co má vnitřní nejistotu v tom, jak se prodat. Mně to třeba nenaučila škola, ale spíš výchova, hlavně můj táta, který je také podnikatel. U tebe mi to připadá jako dost přirozené. Jak to vnímáš ty?

E.M. Musím říct, že mně to přirozené tak úplně není. Vnímám to ale jako součást tvorby, kterou za tebe nikdo neudělá. Můžeš si samozřejmě někoho zaplatit, ale tím, že moje věci jsou, jak říkáš, něčím autentické a prolínají se v různých sférách s mou osobností, tak si to moc neumím představit. Nemám ale pocit, že je to něco, co by nás na škole učili, s čímž podle mě bojují skoro všichni.

E.L. Všimla jsem si, že nosíš náušnice, které máš asi od malička. Každá zlatnice totiž ví, že náušnice, co mají zapínaní vpředu jsou dětské. Můžu to číst jako tvou vazbu k věcem, které mají svou historii nebo emoční hodnotu, nebo to spíš neřešíš?

 

 

E.M. Pro mě to má obrovskou hodnotu. Tyhle náušnice mám po babičce a jsou děděné z generace na generaci. Já už jsem šestá, která je má. Jsou to sice dětské náušnice, ale jsou na to poměrně velké. Nosila jsem je jako dítě, pak si vybrala jiné, ale až v dospívání jsem došla k tomu, že je chci mít u sebe. Aniž bych zprvu věděla, že se to děje, nosila jsem je, už když babička začala být nemocná. Když pak zemřela na rakovinu, přišlo mi, že si ji stále nosím s sebou. Byla to pro mě inspirativní žena, také cestovatelka a dobrodruh. Občas mám pocit, že je čas je obměnit, ale nepřijde mi, že by tu bylo něco, co by pro mě mělo takovou hodnotu. Připadá mi najednou zvláštní vyměnit je za něco, co je pro mě úplně nepopsané.

E.L. Mně tohle na špercích přijde právě nejvíc. Jak říkáš, že to má už šestá generace, z toho mě mrazí. Náš učitel na vysoké dělal věci s tím, aby tu byly stovky let, aby se daly poslat do vesmíru. Já jsem to tehdy vůbec nechápala a ani to pro mě nebyl důvod, proč jsem si vybrala právě šperk, ale teď mi to přijde úplně skvělé. Já svoje šperky spíš vnímám jako zápis naší generace, ale tvořím je tak, aby tu byly i pro ty další. Jak o své tvorbě v tomhle kontextu přemýšlíš?

E.M. Já bych byla ráda, aby moje věci byly něco, co pak někdo zdědí. Snažím se je dělat tak, aby vydržely a zároveň v sobě měly zaznamenanou určitou energii. Když třeba dělám zrcadlo pro nějakou rodinu domů, tak mi přijde hezké, že vytvořím něco, na co se lidi budou dívat každý den. Pak je ta věc i takový pozorovatel jejich života. Když se do zrcadla člověk dívá jako dítě a pak k němu přijde, když je mu padesát, vzpomene si na ty minulé momenty a ta věc u nich byla taky. Pak mi připadá, že věci mají svůj smysl, své místo a jsou nositeli emocí, jako ty náušnice po mé babičce.

E.L. Eli, moc ti děkuju.

 

Eliška za zrcadlem, které vytvořila v portugalské Casa T.

 

Naše letní múza se šperky SO a Pretty Bloody Good

 

Tipy od Elišky Monsportové na oblíbené stránky nejen pro cestování:

meteoblue.com – počasí  
pod7kilo.cz – obchod s ultralight vybavením
mapy.cz - nejlepší mapy pro všechno kdekoliv na světě!
Francheska Martinez, @francheskafit – tahle žena je mi múzou pro cvičení :) 
Esther Perel, @estherperelofficial – žena, u které hledám inspiraci pro praktický život plný vztahů
Lenka Poláčková, @lenkavacval – studnice inspirace a odvahy 

 

rozhovor: Eliška Lhotská s Eliškou Monsportovou
foto: Eliška Lhotská
edit: Michaela Moravec